RUiNU vyrážejí na Hematoma-Marshmallow Tour

Kavárna, galerie, hospoda, vegetariánská restaurace – to jsou místa, na kterých se počátkem února představí na sérii improvizovaných vystoupení pražská trojice RUiNU.

Proměnlivé seskupení hráču na lo-fi elektroniku, ozvučené objekty a dechové nástroje, které se vyznává z náklonosti k ruinám všeho druhu, vystřídá na akcích v Novém Jičíně, Ostravě, Olomouci a Brně rozmanité prostory, které se v poslední době staly útočištěm ojedinělých (nejen) zvukových událostí. V Novém Jičíně bude v rámci koncertu promítnut nový dokument Jana Hanuše Squat Wars, ohlížející se historií „obsazování“ v ČR. V olomoucké Ponorce se ke skupině připojí saxofonista Áda z kapely Zabloudila a večer doplní originální solitér Tomáš Vtípil. Na závěrečném koncertu turné se RuiNU na pódiu setkají se zahraničními projekty Poke Machine a Tree People (v nichž působí členové skupin Ultralyd, MoHa! či Jazkamer).
V současnosti jeden z nejaktivnějších projektů radikálního vydavatelství KlaNGundKRaCH (naposledy se RUiNU ukázali v listopadu před legendárním švýcarským performerem Jokem Lanzem aka Sudden Infant) představí také dvě dosud čerstvé nahrávky, které vyšly v těsném závěsu za sebou na podzim loňského roku. Představují skupinu ve dvou typických polohách: Waiting for the Hematoma zachycuje „domácí improvizaci“ na pomezí obývacího pokoje a kuchyně, Beaten By Marshmallows je záznamem loňského dubnového vystoupení před zámořskými ikonami lo-fi psychedelie P.A.R.A. a členů The Skaters.

RUiNU založili na podzim roku 2007 Jan Klamm a Ondřej Parus jako vedlejší projekt industriálně-psychedelické skupiny Kaspar von Urbach. Od začátku šlo o improvizačně-noisový projekt otevřený spolupráci s různými hosty. Stabilní járdro bylo po několika koncertech rozšířeno, když se třetím regulérním členem stal klarinetista a saxofonista Patrik Pelikán z českobudějovické skupiny Psychedelický flákač na odstřel, který RUiNU obohatil o vlivy punku a volné improvizace. Debutová nahrávka v této sestavě The Sucking-Stone Sequence vyšla v roce 2008 taktéž na značce KLaNGundKRaCH.

ODKAZY a POSLECH:
http://ruinu.klangundkrach.net
http://myspace.com/klangundkrach

Recenze Kaspar von Urbach - Last Laugh, DIYCORE & Cecil Cobalt

Mutantní modrá krev naší přední industriální zrůdnosti, Kaspar von Urbach s novým materiálem, odhaluje dvě odlišné polohy: poslední smích (absentující smíšek) a mentální posilovna.

Otvírák je ve znamení chadimovské rituálnosti, písničkovější varianta kašpařích hodů je samozřejmě vedle strohé deklamativnosti dřív nebo později neurvalejší a intenzivnější, dlouho se zdá, že rocková kapela je za oponou, která se už už rozhrne, ale „v rámci tučnosti" a „napříč masitostí" dojde ke zlověstnému odhalení prázdného pódia, na němž se neviditelně mísí zbytky rockového orchestru s elektronickou masou a deathmetalovým vokálem.

Pokud máte rádi, nebo si dokonce libujete ve zvukových záznamech průmyslového hluku, musíte chápat slabost pro ladění rádia. A takové jsou i koncerty Kaspar von Urbach: jednou nahoře, jednou hluboko pod úrovní napojení, ambientní ohledávání zvuků i žahavě chladná smršť, chvíli blízko, chvíli dál, bytosti se zjevujou, ale ne každou lze zahlédnout do záhybů. Last Laugh je smíchem, kterým se baví, ale zároveň se nedá dohlédnout, o co přesně jde, kdo se směje v jakém pořadí a čemu.

Poměrně jasně strukturovaný, temný vál je záznamem koncertní improvizace z olomuckého klubu 15 minut a téměř padesát minut z této čtvrthodinky je tak akorát, abyste měli dost a zároveň se k desce brzo vrátili. Textové útržky jsou vybrané pečlivě a stále rezonují, slova jako „kontingent", „volby" nebo mantricky se opakující vzorec „medium is a message", kde message je spíš masáž než vzkaz, či obojí, tělesný štempl.

Druhá půle je o něco abstraktnější, krajina za neklidným zrcadlem, továrními vraty i v pustině za poslední halou, tam kde svítí velký hvězdy a zvěř čeká na svá jména. Tahle muzika nebudí ze sna, spíš se vkrádá do krve a čeká.

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

Cecil Cobalt
http://diycore.net

Recenze na K-lxm - Tone Decay Test od pana Cobalta

Při hodnocení industriálně noisových pachypodií si stěží vystačíte s klasickými měřítky recenzentského aparátku, zvukové modulace tohohle úchvatného hudebního nábřeží nepoužívají takřka nic z tradičních písňových forem. Tím nechci říct, že reflexe musí být nutně subjektivní, ačkoliv která není... Stará pájka je těžká do ruky, co je drahé, to je snadnější. Tudy cesta nevede.

Vročením se shoduje s albem Time is false (2008), ale proti jednotrackovému kosmickému albu je tu několik skladeb, šestkrát tester, náhubek na uši. Samotné rozčlenění nemusí znamenat rozdělení sonického průletu ani jeho tvarování. Ale Tone decay test opravdu předkládá šest odlišných číslovaných kompozic, jen jediná se vleze do deseti minut. Hned ta první kuje železo v těch hůře snesitelných výškách, vděčnost za spočinutí a rytmus, převládá dojem staré dobré průmyslové práce s kovem, cizí komputer mlčí.

A mezi druhým a třetím válem se mi vybaví verše čínského stopaře Hedvábné cesty, Li Po:
„pavilón na jezírku / vítr provoněl / opojnou vůní / lotosových květů".

Dvojka proti tomu ohledává hlubší, basové podloží zdánlivě mrtvé země a trojka je působivou syntézou, která poutá pravidelně se vracejícími údery na pozadí hvízdajícího nebe, mezi nimi mění prachové částice své skupenství několikrát do vteřiny. Nehostinná, ale přitažlivá krajina.

Dlouhá cesta vede domů, odešel jsem včera, ale stejně to nepoznám, řekni mi, že už tam jsem. Dlouhá a těžká cesta vyžaduje poslech-meditaci, nechat se unést hlukem, hrou kontrastu a nebát se zapomenout na ticho. To je největším přítelem noisaře, stejně jako pes potřebuje psa.

Někde mezi intenzitou Napalmed a rafinovanými muchlážemi Kaspar von Urbach, Head in Body jsou příliš chemičtí. K-LXM jede na prostorovost, organiku a filmové tapisérie. Mechanik.

Cecil Cobalt
http://diycore.net

Recenze Cold Dreams od BBNU na DIYCORE.NET

"Cože? Co to je? Zničehonic se odněkud přišourala parta tučňáků s trubkama a pozounama. Něco jako Circus Arctis. Promnu si uši. Zmizí jako halucinace. Barevné mžitky na neměnném pozadí. Rozplývají se jako otisky slunce na sítnici. " Čtěte zde.

Vyjádření pořadatelů k zákazu akce Wastesound Shift v Ekotechnickém muzeu

Pořadatelé hudebně-performační akce Wastesound Shift, jež měla proběhnout 13.10. v Ekotechnickém muzeu v rámci bienále Industriální stopy, cítí potřebu vyjádřit se k okolnostem, které vedly ke skandálnímu zrušení programu novým vedením muzea přibližně pět hodin před jeho začátkem. Na Wastesound Shift mělo vystoupit pět významných hudebních projektů, z toho dva zahraniční, a cílem bylo konfrontovat genius loci bubenečské kanalizační čističky (tj. Ekotechnického muzea) se současnou experimentální hudbou.

Za zrušením akce jednoznačně stojí nepřehledná situace ve vedení Ekotechnického muzea, která eskalovala 12. 10. (tedy den před Wastesound Shift) odvoláním Martina Holoty, bývalého člena správní rady, který byl dočasně pověřen vedením čističky po odchodu Jana Palase. Necítíme se být povoláni vyjadřovat se k poměrům ve vedení Ekotechnického muzea, nicméně jsme pobouřeni postojem dvou na místě přítomných zástupců nového vedení, Tomáše Věžníka a Tomáše Nováka, kteří podle svého vyjádření tlumočili stanovisko správní rady. Z jejich vyjádření, jak dokazuje nesestříhaná audionahrávka, zachycující jejich komunikaci s pořadateli (http://www.mediafire.com/?wqllwizmnyn), vyplývá, že správní rada či nové vedení ani trochu necítí morální povinnost nést zodpovědnost za program, který byl domluven v době, kdy muzeum řídil Martin Holota (doprovodné akce k bienále Industriální stopy koordinovala po dohodě s Martinem Holotou Lenka Dolanová z občanského sdružení Yo-Yo, které bylo přizváno k pořádání kulturních akcí v prostorách čističky), ba dokonce se snaží předstírat, že vedení o akci, která byla domluvena déle než dva měsíce dopředu, byla uvedena v oficiálním (webovém i tištěném) programu, vůbec nevědělo. Vedení evidentně využilo situace, že pořadatelé neuzavřeli písemnou smlouvu a vše se řešilo, jak už to u nekomerčních kulturních akcí, které se pořádají bez sponzorů, grantů a dotací, ústní dohodou. Akce byla (navzdory mnoha ústupkům ze strany pořadatelů) z čističky vykázána jen několik hodin před začátkem – podle slov pánů Věžníka a Nováka – kvůli její chaotické a neprofesionální přípravě a kvůli tomu, že ohrožovala památkově chráněný objekt a v neposlední řadě také dobré jméno Ekotechnického muzea.

Považujeme za skandální, že se vedení Ekotechnického muzea, které je veřejně prospěšnou společností a čerpá finanční prostředky především ze státního a městského rozpočtu (a vedle toho také z komerčního pronájmu – firemní rauty ani sportovní akce zřejmě dobré jméno muzea neohrožují…), takto postavilo k programu, který byl součástí významné mezinárodní kulturní akce. Chápeme tento postoj jako výsměch všem, kteří nezištně ve svém volném čase a často za své vlastní peníze spoluvytvářejí živé kulturní dění a na rozdíl od pánů Věžníka a Nováka riskují mnohem víc než něco tak iluzorního, jako je dobré jméno muzea, které podle našeho názoru poškozuje právě popsané jednání. Místo toho, aby si vedení muzea vážilo možnosti protnout neobyčejnou atmosféru této industriální památky se současnou uměleckou tvorbou, volí zřejmě cestu opačnou a snaží se bubenečskou kanalizační čističku zakonzervovat a znepřístupnit. Impulsem k uspořádání Wastesound Shift bylo okouzlení unikátní architekturou čističky a cílem bylo právě šíření „dobrého jména“ tohoto impozantního objektu. Nyní máme podezření, že si správní rada představuje, že tzv. dobré jméno muzea vzniká tím, že o něm málokdo ví a téměř nic se v něm neděje.

Nakonec je třeba poděkovat občanskému sdružení Greendoors a Klubu v Jelení, díky jejichž vstřícnosti mohl program, byť v okleštěné podobě, proběhnout.

Letmo Productions & KLaNGundKRaCH

Beefeater v čističce aneb jak se dělá "dobré jméno" Ekotechnického muzea

Ples upírů

Možná do čističky přibruslí i Jarda Jágr...

Článek na Novinkách.cz:

http://www.novinky.cz/kultura/181818-industrialni-bienale-znehodnotila-blamaz-s-akci-v-ekotechnickem-museu.html

Wastesound Shift (Bienále Industriální stopy)

13/10/2009 Stará kanalisační čistírna v Bubenči (Ekotechnické museum), Papírenská 6, Praha 6

„Odpadní“ zvuk v širokém pojetí experimentální hudby – od elektroakustického bádání až po hlukovou katarzi. V průběhu večera dojde k rozmanitým konfrontacím mezi historickou průmyslovou architekturou a současnou „průmyslovovou“ hudbou v podání slovensko-českého industriálního dua Einleitungszeit, mladého holandského experimentátora Woutera Jasperse, pražského noise-improvizačního tělesa S/M, etno-industriálních šamanů Do Shaska! a Kollektivu KLaNGundKRaCH ve spolupráci s filmařem Ondřejem Vavrečkou, kteří vystoupí se speciálním audiovizuálním programem.

Vstup: 100 CZK

http://www.industrialnistopy.cz/2009/12-predbezny-program-praha.aspx

Týden nepřizpůsobivosti

http://neprizpusobivi.fnf.cz/

The Ruin Of Ruins a Bone Machine v café Na půl cesty

Recenze na KvU - The Last Laugh: Petr Ferenc, HisVoice

http://www.kvu.klangundkrach.net/images/recenze_hisvoice.jpg
His Voice

Recenze: Radek Kopel, napalmed.blog.cz

Birds Build Nests Underground - Cold Dreams (CD-R, 2009, KLaNGundKRaCH)

Nádherný obal! Nemyslím, teď rukopisnou kapsu vydavatelství, ale fotku. Tak výrazný motiv, přitom jednoduchý a čistý. Dnes už se to nenosí, ale v regálu obchodu s muzikou by se album vyjímalo a mnohý by jej minimálně obhlídnul. Věřím, že bude i pár takových, kteří se na tématem ošklíbnou. Jejich boj.

Pražské duo gramefíňáků přehrává, hraje, manipuluje, míchá, kombinuje, kolážuje. Vše za pomocí vinylů a příslušných zařízení. Směsice si udržuje jistou náladu, podsouvá posluchači útržky. Jazzové bicí, poklidné hučáčky, oživující ruchy, hudební nástroje a nekonečný seznam dalšího. Vše je doprovázeno někdy více, jindy méně slyšitelným, nezbytným a typickým praskotem prachu v drážkách. Skvělá produkce, dobrý zvuk, ovšem ambientní, až uspávací nálada je po nějaké době skutečně uspávací. Dobře tuto snáším ještě v polohách, kdy se vrství a prokládá, ovšem mimimalistické části v závěru mi nechutnají vůbec. Nevadil by moment překvapení, klidně i několik drzostí hraničících třeba až s leknutím. Na precizním digitálním nosiči s příjemnými analogovými zvuky jsou těmito překvapeními ostrůvky ticha, bohužel v negativním smyslu slova. V příjemné první půli mi přetrhly poslouchací nit dobré desky, která má minimálně potenciál vzorku a odrazového můstku pro další experimentátory, kteří se nespokojí s gramofonem coby zařízením pro výrobu tupého duc-duc dum-dum čvach-čvacht...


Kaspar von Urbach - The Last Laugh (CD-R, 2009, KLaNGundKRaCH)

Novinka se světle laděným obalem může při pouhopouhých dvou skladbách na první pohled naznačovat zbytkový materiál a jakési rozloučení. Je těžké orientovat se, divný úsměv rozpixelizovaného pána, černý proužek také brání odezírat mu z očí. Obrázek zadní strany, ať točím jak chci, nepomáhá už vůbec. Buď je to skutečně pohled napříč tučností, nebo je to zhmotnění písně pro Varla, ta.

Úvahy o zbytkovém materiálu, neřkuli odpadu, berte s rezervou. Plácám, aby bylo co psát. Disk je vypálen dvaapadesáti minutami industriálu v nejlepším slova smyslu. Miniatura Napříč tučností (v rámci masitosti) (1), alespoň v rámci konceptu desky, je návodem jak vytvořit "písničku". Má vše co si dav žádá - atmosféru, rytmus, sdělení. Tajuplná ponurost, vkusné opakování, variování, stupňování. S vygradovanou explozí celkový výraz zhrubne a je podpořen slušivou němčinou. Toliko studiový track ze září roku `07. O dva necelé roky později, v dubnu 2009, si kapela nahrála záznam koncertu a ten je ná předložen pod názvem Untitled song for Varla, Billie & Rosie (2). Dlouhá, pestrá a zajímavá industriální koláž je průběžně prošpikována samplovaným mluveným slovem a doslova prosycena zajímavými ruchy. Rytmizované kovy, tepané pružiny, kvílící haly, modulované hlasy a mnoho dalších elementů. Při sledování kapely na pódiu je snazší dosazovat si slyšené k viděnému, přesto si myslím, že má nahrávka i přes pár technických chybiček, potenciál zaujmout. Drobné nedostatky proti hi-fi normě nejsou nijak zásadní, navíc mohou být a dozajista jsou součástí tvorby. Improvizovaná nahrávka je výtečně sejmutá, přehledná a čistá. Rád bych vyzdvihnul např. práci s rádiem, průběžné střídání zvuků, kombinování nálad. Cit pro vyváženost, dramatičnost není dán každému. Kašpaři jej mají a nepochybuji, že výsledky budou vždy stát za to!

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

http://napalmed.blog.cz

Koncert muže, co zabil Michaela Jacksona

Stalo se to 25. 6. a byl to šok. Slzy tekly po hektolitrech, několik sebevražd ze žalu, a oprávněný údiv zasáhl i ty, které dotyčný nikdy příliš nezajímal: existence Krále popu se jevila natolik neskutečná, že se zdálo nemožné, že by tento člověk-maska vůbec mohl zemřít běžným způsobem. Údajně zástava srdce. Osobně bych čekal spíš nějakou vnitřní explozi, která by rozmetala Michaelovo tělo, tu pevnou schránku, která měla být kopií Diany Ross, na tisíc kousků, nebo že se ten uměle vyztužovaný korpus minimálně zlomí vejpůl pod vnitřním tlakem v důsledku uzavření všech vchodů i východů. Pochopitelně se objevují nejrůznější dohady. Někteří (zřejmě fanoušci klipu Thriller) tvrdí, že nejde o definitivní odchod, ale pouze o přechod k jiné formě existence, třeba té, pro kterou má angličtina krásný výraz „undead“ (profesor Van Helsing si už brousí falos). Další hypotézou je asistovaná sebevražda, o kterou se měl na žádost zuboženého Michaela postarat jeho osobní lékař dr. Moreau, pardon Murray…

Každopádně, všechno je to trochu jinak… Michael byl opravdu zubožený a smrt pro něho nepochybně musela být úlevou. To, co ho ale drželo tak dlouho při životě, byl možná pocit, že něco zůstalo nevysloveno; něco, co by aspoň trochu změnilo ten závratný nepoměr mezi tím, kolik toho udělal pro své fanoušky, a tím, jak málo myslel sám na sebe. Že nakonec mohl přece jenom vydechnout naposledy v míru a pokoji, bylo způsobeno tím, že se objevil někdo, kdo na sebe vzal tu zodpovědnost a vyslovil to za něho: Zack Kouns.

Zackova 12-palcová deska s názvem Michael Jackson: „I Just Can’t Start Loving You!“ vyšla 21. 6., čtyři dny před Michaelovou smrtí, a pokusil se na ní o to, k čemu se on sám nikdy neodhodlal: vytvořit popové album, které by bylo osobní a zrcadlila se v něm Michaelova rozporuplná podivínská existence. Zack Kouns se sice nemohl stát Michaelem Jacksonem doslova (což se projevuje hlavně v psychedeličtějších pasážích, v kterých je čitelný Zackův typický rukopis), nicméně zvláštní atmosféra plná smutku, něhy a zároveň i perverze a šílenství, ozývající se v písních jako "How Could He Hurt That Little Child" nebo "God Loves the Little Children", evokují něco, co by se snad dalo nazvat potenciálním hlasem zestárlého a bilancujícího Michaela Jacksona. A Michael to pochopil… To, co na první pohled vypadalo jako další obskurní výstřelek v oblasti vzdáleného hudebního okraje, se nakonec vyjevilo jako velká věc: Zack se tím, co udělal, vzdal části svého Já a zaopatřil Michaelovi vytoužený volňásek „dolů“. Ano, Zack Kouns svým způsobem zabil Michaela Jacksona, ale nebyla to vražda, byla to rána z milosti. Michael na ní čekal dlouho.

V sobotu to bude přesně měsíc od Michaelovi smrti. "Beat It" ani "Billie Jean" sice na Parukářce neuslyšíte (leda jako chill-out), ale písničky Zacka Kounse o krvi ve stolici a mrtvých zvířatech taky stojí za to. Můžete si je poslechnout tady: http://myspace.com/zackkouns, anebo si stáhněte skvělý temně psychedelický album A Catalogue of Erica’s Misfortunes (http://www.archive.org/details/ca192_zk). Zackova hudba je neobyčejně rozmanitá – od folku a psychedelie přes alternativní pop až k improvizaci a noisu. Od koncertu se spíš než písničkářství dají očekávat experimentálnější polohy, možná v tomhle duchu: http://www.youtube.com/watch?v=a8QrpfGQm5Q, ale těžko předvídat. Zack se taky někdy rád svlíká (minimálně do slipů), což sice slíbit nemůžu, ale určitě můžu slíbit nevšední, „božsky-anální“ zážitek (celestial_anus = Zackův email). Kromě Zacka vystoupí ještě jemný kanadský mladík Rory Hinchey s minimalistickou klávesovou hrou prořezávanou vysokofrekvenčními ruchy a taky The Ruins of Ruins (doom-pop v podání kytaristy a zpěváka Aim Paix Rouilleux a lo-fi/noise/improvizačního tria RUiNU). Začátek bude ve 20:00 a vstup 120,-.

25. 7. Bunkr Parukářka, Praha – Žizkov

Zack Kouns (US), Rory Hinchey (CA), The Ruin Of Ruins (CZ)

Zack Kouns: http://myspace.com/zackkouns

Rory Hinchey: http://roryhinchey.com

The Ruin of Ruins: http://www.last.fm/music/The+Ruin+Of+Ruins

Básník Ticho: Noste před Miladu růže!

Vážení přátelé, vy které hrdě zveme přáteli

i Vy

známí jen letmo z ticha a sítí

V Praze došlo k nejbrutálnějšímu zločinu od vypálení Lidic v roce 1942

Dne 30.6. 2009 Lidové Milice a Vandalské a onanující nacistické hordy
zákeřně přepadli, vydrancovali a brutálně zdemolovali

BARÁK MILADA

Přepadli Barák Milada, který je společně s Golemem největší legendou Měst
Pražských

Přepadli Barák Milada, který byl jednou z největších turistických atrakcí Prahy

Přepadli Barák Milada, kde se uskutečnilo 7 ročníků legendárního literárního
festivalu Máchův Šírák a 3 Turnaje básníků

Přepadli Barák Milada, který je známý ze všech avantgardních knih

Pomozte prosím Miladě!!!

Noste před Miladu růže!

Čelte s námi vandalským hordám a jejich údajnému řádu!

Bojujte za Svobodu a demokracii!!

Za Český telepatický Kongres

1. tajemnín a tiše

básník ticho

převzato z https://squat.net/praha/

Recenze na Vital Weekly

KASPAR VON URBACH - THE LAST LAUGH (CDR by Klang Und Krach)

An odd release here by the noise band Kaspar von Urbach. Two pieces, one lasting just five minutes and one forty-eight. The latter begins with the voice of Burroughs, quoting Gysin about 'literature being fifty years behind painting', and somewhere in the piece we hear McLuhan's 'the medium is the massage' as a loop. All set to a sound collage of sorts. There are noise bits of them rambling on some sheets of metal, electronic (guitar pedals), but what makes this release more interesting than the usual noise bunch, is the fact that Kaspar von Urach knows how to pull back. They build in moments of relative silence, although not as 'microsound' as some of the bits on 'Selfbondage' (see Vital Weekly 656), which was throughout a better release. That one was a mixture of styles (ambient, microsound, folk noir, noise) and I was wondering which style they would pick to explore. It was noise in the end and while they don't do a bad job, this release didn't please me that much. Maybe a solid mixture of noise and say microsound would be a thing for them. The ideas are there, just needs shaping.

BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND - COLD DREAMS (CDR by Klang Und Krach)

Behind Birds Build Nests Underground we find Michal Brunclik and Petr Ferenc, who are armed with a bunch turntables, vinyl records and loops create their work 'Cold Dreams'. It takes a while before I realized that they use vinyl only, which was nice, but somewhere around the ten minute mark things dawned on me. That's not bad, since I must admit I am not the biggest lover of works like this. Even when I like the music itself, I keep thinking: well, this is made with sounds other people have produced in the first place. I think Birds Build Nests Underground do a nice job, sometimes it stays a bit too long in a loop, and some of the fades are a bit crude, but its nice enough though. More the kind of stuff you should witness in an intimate setting in a small concert space, rather than play at home, I think. Which makes me wonder why people actually release music like this.

Frans De Waard

http://www.vitalweekly.net/

Nový titul: Kaspar von Urbach "The Last Laugh"

Ne, Kaspar von Urbach nekončí, ten název opravdu možná trochu klame - končí pouze maskulinní projevy v rámci KvU. A jako každé pořádné ukončení čehokoli v sobě musí nutně nést něco z toho, co ukončuje: je to staré zhruba dva a půl roku a jmenuje se to Napříč tučností (v rámci masitosti). Je velice pravděpodobné, že je to poslední hit KvU, dost možná poslední písnička vůbec. Rest in peace! Následuje téměř 50 minutový záznam koncertní improvizace z klubu 15 minut v Olomouci z března letošního roku. Nastává období šumu a rozmazaných obrysů! Utrhni si nohu a připevni ji na jakékoli jiné místo na těle: uvidíš, že bude fungovat...