Recenze: Nonhorse - Heliocentric Worlds (2011)

V době, kdy vinyl vydává už léta znovu kdekdo, se také pražský label KLaNGundKRaCH pustil do kříšení kazety jako média, v němž se pojí nostalgie s jinak nenapodobitelným zvukovým charakterem. Po titulu Out Of The Dark kmenového dua No Pavarotti vydal na tomto nosiči nahrávku umělce, jenž je pro moderní kazetový fenomén skoro synonymem, newyorčana G. Lucase Cranea známého jako Nonhorse (viz profil v HV 11/01).

Tento člověk produkuje mnoho metrů pásky pravděpodobně denně. Různě značené a obarvené je vyrábí pro potřeby své živé produkce nejjednodušeji popsatelné jako psychedelický kazetový DJing, mnoho jich také vydal i u rozličných vydavatelství či ve vlastní režii. Na některých spojuje své zvukové představy též s osobitými světonázory či literární tvorbou (též aktuální titul Nova Crimes na newyorském Green Age Records prezentuje například jeho sci-fi novelu). Na své první české kazetě zůstal však především u hudební tvorby blízké jeho živé produkci. V tom ji však nejde brát jako nějakou druhořadou, Nonhorse ostatně žádnou hierarchii mezi svými produkty vůbec nevytváří, naopak, vydávání každého titulu věnuje stejnou energii, s jakou rozkmitává crossfader při koncertech, jak jsme se mohli v září přesvědčit i na pražském křtu v klubu Final.

Nonhorsovy nahrávky lákají posluchače k analýze původních zdrojů této neustále proměnlivé efektované zvukové koláže. Na Heliocentric Worlds je možné si vychutnat například mnoho podob jeho vokálu, který do řady efektů skvěle míchá mezi zvuk z pásek, uvíznout v paměti mohou třeba také útržky klávesových partů. Z jedné strany kazety, na níž se při běžné manipulaci snadno setře označení jednotlivých stran (není ostatně potřeba), na chvíli zazní fragmenty ze samohrajkové improvizace na nějaký varhanní preset, na druhé pak melodie s ještě starším zvukem obdobným snad osmibitovým hrám. Základní je však především celková atmosféra, která činí Nonhorsovy nahrávky nezaměnitelnými.

Kazety zaznamenávající hru na kazety jsou také jednoznačným gestem odmítajícím mainstreamový požadavek po dunivých basech a ostrých vysokých frekvencích. Nonhorse poukazuje na to, že skutečně zábavná hudební produkce se bez dokonalého zvukového hávu obejde a může získat i něco navíc. Vydavatelství KLaNGundKRaCH pak znovu poukazuje také na to, že se ve vydavatelské činnosti řídí pouze svými estetickými zásadami a geografické vzdálenosti pak nehrají roli.

Jan Faix (www.hisvoice.cz, 9. 12. 2011)

Core of the Coalman - You'll Need A Katapult (recenze)

Core of the Coalman svým strachem ze zastavení životního pohybu přesně zapadá do originálního profilu katalogu KLaNGundKRaCH. Nová deska You’ll Need a Katapult v posluchači vzbuzuje nejistotu a pocit nezařaditelnosti, jež pramení z autorovy touhy po umělecké metamorfóze. Ačkoliv má Boehringer akademické hudební vzdělání a jeho učiteli byli velikáni jako Fred Frith či Alvin Curran, nepodařilo se mu zapadnout do vážnohudebních šablon. Již za studií v Kalifornii začínal spolupracovat s hudebníky z americké noisové scény a na jeho práci se toto spojení markantně podepisuje. Z noise si přináší radikalitu a intenzitu, z vážné hudby pak intelektuální promýšlení sémantických aspektů kompozice. Výsledek stojí na hraně mezi zvukem jakožto zvukem a zvukem jakožto textem. Dráždivé napětí u Boehringera nikdy nevymizí, poněvadž neustále prchá před denotací v diferenčním pohybu. Pokud pracuje s ustrnutím, tak vždy s ohledem na jeho významotvornou stopu.

CELÝ TEXT: O potřebě K(k)atapultu. Americký samorost na českém CDR (A2 16/2010)

Review: Head in Body - Not So Empty (Vital Weekly 765)

The CDR of this underground group from Prague, Czech Republic starts with a very short vocal song. It is a parody on all these sweet songs you will hear on the radio. Great track! The four other songs continue this EP with highly delayed voice which is supported by electronic beats, crushes, groovy loops and noisy licks. The music is pulsating and minimal, because of the basic structure of the compositions. The instrumental part of the music has been played and composed in a good manner, with enough repetitions and variations. But after a while the voice with delay starts to irritate me. I think Head in Body has enough creativity to use the voice in more different styles. I am looking forward to the next release of this promising duo.
(JKH)

Recenze: No Pavarotti - Too Late To Care (His Voice)

Review: No Pavarotti - Too Late To Care (Vital Weekly 764)

KLaNGuNDKRaCH is a small label from Prague - Czech Republic and they know how to make interesting releases. No Pavarotti recorded in February and July 2010 five songs and released it in a silver carton cover and has a limited edition of 99. I really do not know who are the musicians of No Pavarotti, but that makes no sense because the music had to speak. The five pieces of music are intense and meditative because of the use of repetitive elements. The first track "Behind the Red Curtains" is a slowly developing composition created by long-lasting synths and voice, and ends with a strumming guitar. Some kind of Trap is repetitive by the beautiful use of delays which take care for a base, in the background you will hear some sinister sounds and the composition is completed with a whispering voice. The next tracks continues in the same mood but more noisy and harsh in a subtile way. I'm Never Gonna Surf Again is a singer-song alike track, but lucky with strange background sounds, what make the song interesting. The last track has a more experimental mood, it starts slowly as if it will continue as the first three tracks before, but it develops with restless moments by a bass which is searching for structure. At the end the song ended in song-structure and No Pavarotti is back from the abstraction to the structure. Again a nice release at KLaNGuNDKRaCH.
(JKH)

Recenze: Head in Body - Not So Empty (UNI 9/2010)

"Ocitli jsme se snad sami v obří domněle prázdné podzemní garáži a někde daleko za sloupy je někdo druhý, kdo „nemůže nastartovat“, kdo „se nemůže udělat“, kdo „nemůže být spokojený“, protože zůstává někde, kde být nechce?"

Text celé recenze: http://magazinuni.cz/hudba/recenze/head-in-body-not-so-empty/

Recenze na RUiNU a No Pavarotti v Hisvoice

Recenze debutu No Pavarotti na Freemusic

Debutové album No.Pavarotti je jedním z přístupnějších počinů pražského vydavatelství Klangundkrach. Tvrzení této dvojice, že hrají „doom-pop“ je však nutno brát s rezervou. Posluchače bude v tomto případě oblažovat spíše temný ambient, byť velmi povedený.

Ačkoliv se pražské vydavatelství Klangundkrach pohybuje převážně ve vodách industriálu či noise, většina jejich titulů neterorizuje posluchače razantními zvukovými výplachy a soustředí se spíše na klidnější stránku těchto žánrů. Debutové album projektu No.Pavarotti, který tvoří Jan Klamm z Kaspar Von Urbach a netradiční písničkář Rouilleux, je v tomto ohledu snad vůbec nejdál. Nahrávka je to sice dle očekávání značně potemnělá, používá však převážně ambientní postupy a její celkové vyznění je spíše meditativní. Hodně potěší zvuk, který je skutečně vynikající, a to i v porovnání se stylově spřízněnými deskami ze zahraničí.

Zvukově nejagresivnější kompozicí na albu je hned krátké intro Here They Come, jehož vysoké kakofonické pískavé zvuky znějí, jako by někdo týral gumovou kachničku do koupele. Po ní však následují čtyři rozsáhlé a poklidné kompozice, jejichž průměrná délka přesahuje deset minut. Staví především na pomalém rozvíjení monotónních motivů, které se pozvolna přelévají jeden do druhého, aniž by skladby měly nějaký ucelenější tvar. Nabízí se přirovnání k Tangerine Dream a jejich netypickému albu Zeit nebo k současným projektům ze stáje Cold Meat Industry, přestože No.Pavarotti zdaleka nepůsobí tak bezútěšným a depresivním dojmem.

V ojedinělých momentech, kdy výrazněji vystoupí zvuk elektrické kytary, pak dostává nahrávka téměř post rockový ráz. Identifikovat zdroje dalších zvuků je ale prakticky nemožné. Téměř jistě lze zaslechnout klávesy, oscilátory, šeptající hlasy a zvuky rádia, odkud se ale bere drobné škvrčení, evokující starou televizi a další libůstky, je však záhada.

Poslední kompozice Fat Pink Mouse In Graceland má pak o něco čitelnější strukturu a připomene Throbbing Gristle v jejich nejklidnějších polohách. Zahuhlaný zpěv tu doprovází zvuk připomínající mírně vazbící foukací harmoniku (ale zřejmě je to něco jiného), později se přidá rozstřesená kytara, jež postupně graduje, aby posléze opět sklouzla ke klidnějším zvukům, jimiž celé album končí. To celé je pak, jako v případě předchozích skladeb, obaleno vrstvou jemných ruchů a hluků.

Bylo by samozřejmě bláznivé si namlouvat, že No.Pavarotti mohou oslovit širší okruh posluchačů. Na to jejich tvorba stále příliš abstraktní a podivná. Fanoušci temného ambientu, noise a svobodomyslní hledači napříč žánry však rozhodně neprohloupí, když po tomto povedeném albu sáhnou.

80 %

Mty
www.freemusic.cz

Recenze RUiNU: Waiting For The Hematoma na R.U.M.zine

Nejsem si jist katalogovým číslem, každopádně tento studiový titul bočního, či snad následnického projektu kapely Kaspar von Urbach, RUiNU, byl oproti živé dece (K&K12) nahrán o tři měsíce později. Slůvko studiový berte prosím s logickým pochopením – přesně to bylo na prahu kuchyně a obýváku. Děti zvukařů ve studích tak sice zřejmě pláčou hlady, ale vzhledem k nezájmu posluchačů a potencionálních kupců je nutno hledat cesty levnější. U experimentálních umělců je to jaksi normální, ovšem podobnou cestou vybavených zkušeben a domovů se vydávají i mnohé kapely hudební.

Koncept RUiNU zdá se býti jasným. Předvést a hledat v mantinelech drnčího uklidňování (drone ambient), kdy jsou s citem a láskou vnořovány narušující ruchy (industrial), nehudební nářky hudebních nástrojů (experimental), sténající zvuková bolest (?). Pokud jsem se vše snažil pochválit při záznamu koncertního provedení, pak i zdejší dvě skladby „Bitter Sweet Hematoma“ (1) a „The Inner Line Of Waiting“ (2), každá zhruba po osmnácti minutách, jsou v naprostém pořádku. Ne, jsou výtečné, díky přehlednému zvuku, křehké produkci a v neposlední řadě hudebnímu přemýšlení a koncepci. Mám pocit, že chlapíci vnášejí do díla své dřívější zkušenosti, mají rozdělené role, což celku nadmíru prospívá.

Na závěr se sluší pochválit jednoduchý, uhrančivě krásný obal, ale neodpustím si i malou kritickou poznámku, kterou jsem osobně probíral i Janem K!ammem, hybatelem společnosti. Mé obavy a špatné zkušenosti s alternativními potisky cédéček nebyly rozptýleny. Ano papírová samolepka drží, neodlupuje se na vnějších krajích, jako u jiných, ale díky vyšší teplotě a rychlosti v notebooku dochází k prohnutí vzhledem k tahu dvou materiálů (ala bimetal) a kraje při přehrávání lehce o cosi drhnou… Škoda, u jednorázového demáče je to asi jedno, ale u titulu, který je určen k dlouhodobější archivaci a více poslechům je to negativum.

RadeK.K.

http://rumzine.com/

RUiNU: Beaten By Marshmallows očima Radka Kopela

Pražská aktivita (vydavatelství a koncerty) si nedá pokoj. Opětovně nám předkládá zvukovou nabídku, kterým je stájová kobyla RUiNU. Nadstandardně dobře zpracovaný obal v podobě papírové kapsy z potištěného růžového, strukturovaného papíru s vloženým papundeklovým čtvercem s pěnovým terčíkem na uchycení disku. Ten je místo přímého potisku opatřen vkusnou samolepkou. Ovšem zvuk je oč nám běží, takže se pojďme prob(d)rat obsahem jedniček a nul.

Koncertní záznam z Prahy je datován 9. únorem 2009 a mastering provedl Sopl. Toliko informace na dně reversu. Dvaatřicetiminutová plocha začíná náběhem brumu a opatrného industriálního lomození. Drnčící plošení je průběžno narušováno rozličnými prvky např. v podobě žesťových foukanců, elektronických pulsů. Celková atmosféra se nervně obměňuje a intenzivně střídá, není uspávací což je evidentně ku prospěchu věci. Pokud jste, stejně jako já nebyli účastni živého představení, nezvývá nám než si dle možností své fantazie vše představovat. Zaslechl jsem snad lidi, je to trubka, vrčí tu nějaký motůrek, atp.? Vydatný poslech odměňuje nejen muzikanty, ale jsem si jist, že i Vás jako posluchače.

Radek Kopel
www.napalmed.blog.cz

Recenze na Head In Body, Cecil Cobalt, DIYCORE

Maskovaný anonym Head in Body je objev minulého roku. Ač pod hlavičkou KLaNGundKRaCH, nejde ruku v ruce s převážně noisovou produkcí labelu. Minimalistická lo-fi elektronika jako song-writerismus? Jsi zdravý?

„Head in Body tak po svém naplňuje nepřiznané krédo hudebního izolacionismu - skrývám se, abych byl objeven." Vystupuje v masce, ale aby umocnil anonymitu, postaví vedle sebe baskytaristku My Sister Is Pregnant, která si vezme většinu pozornosti, i jen coby žena. Koho by napadlo využít v experimentálním elektrikářství plejbek?

Psychotrance. Klaustrofobní minimal.

Když sami KLaNGundKRaCH označují Head in body jako černého koně labelu, nemusí to být jen velkorysá vějička. Head in body se jednak vyděluje svým pojetím ticha, jednak vedle intenzivních noisových masáží dalších projektů je tohle opravdu písničkářství. Znepokojující hudba za minimálních prostředků. Richie hawtin bez tváře, richie hawtin jako prázdné tělo, demonstrující maska. Zraněná image vyžaduje opačný průnik, vnější fak.

Subliminal potřebuje lehký noisový závoj, bez něj nejde nikam a November Növelet už jsou disco wave, čumák do minulosti a společenský oděv, jakkoliv úchylný. Německý label Galakthorrö? Ale jistě: Pro Extremis Pro Galakthorrö. Nic není tak horké, za některými projekty si není těžké představit Moimira Papeže. Ale zatímco Herz Juehning jde od písničky k její relativizaci, Head in body postupuje opačným směrem, open your eyes. Hermann Kopp zas ohýbá klasické nástroje do vážně filmové religiozity, půvab smrti can dance. A tak nejblíže je duo Haus Arafna.

Aka Plastikman je to správné alter ego Richie Hawtina, ale mluvim o klidném konceptu DE9 / Transitions a ne o minimal rave ani o věcech, evokujících trans europe express.

Head in body je ovšem tajemnější a špinavější, proti hladké lince prostoru staví glitche a malinkatá ruchadla, filtruje hlas do neutrálních bestií, zcizuje každý lidský dotek maskou a téměř neznatelným smíchem. Záchvěvy industriálního ambientu vyžadují jen dvě ruce a cokoliv z pokoje. Temnější a uměřenější poloha brněnské Mateřídoušky, bez té fantaskní ornamentalistiky, bez pohlavních pohádek.

Vím, jak dýchá tělo. Živá pumpa v pouštní hale.

Cecil Cobalt

www.diycore.net

Recenze Kaspar von Urbach - Last Laugh, DIYCORE & Cecil Cobalt

Mutantní modrá krev naší přední industriální zrůdnosti, Kaspar von Urbach s novým materiálem, odhaluje dvě odlišné polohy: poslední smích (absentující smíšek) a mentální posilovna.

Otvírák je ve znamení chadimovské rituálnosti, písničkovější varianta kašpařích hodů je samozřejmě vedle strohé deklamativnosti dřív nebo později neurvalejší a intenzivnější, dlouho se zdá, že rocková kapela je za oponou, která se už už rozhrne, ale „v rámci tučnosti" a „napříč masitostí" dojde ke zlověstnému odhalení prázdného pódia, na němž se neviditelně mísí zbytky rockového orchestru s elektronickou masou a deathmetalovým vokálem.

Pokud máte rádi, nebo si dokonce libujete ve zvukových záznamech průmyslového hluku, musíte chápat slabost pro ladění rádia. A takové jsou i koncerty Kaspar von Urbach: jednou nahoře, jednou hluboko pod úrovní napojení, ambientní ohledávání zvuků i žahavě chladná smršť, chvíli blízko, chvíli dál, bytosti se zjevujou, ale ne každou lze zahlédnout do záhybů. Last Laugh je smíchem, kterým se baví, ale zároveň se nedá dohlédnout, o co přesně jde, kdo se směje v jakém pořadí a čemu.

Poměrně jasně strukturovaný, temný vál je záznamem koncertní improvizace z olomuckého klubu 15 minut a téměř padesát minut z této čtvrthodinky je tak akorát, abyste měli dost a zároveň se k desce brzo vrátili. Textové útržky jsou vybrané pečlivě a stále rezonují, slova jako „kontingent", „volby" nebo mantricky se opakující vzorec „medium is a message", kde message je spíš masáž než vzkaz, či obojí, tělesný štempl.

Druhá půle je o něco abstraktnější, krajina za neklidným zrcadlem, továrními vraty i v pustině za poslední halou, tam kde svítí velký hvězdy a zvěř čeká na svá jména. Tahle muzika nebudí ze sna, spíš se vkrádá do krve a čeká.

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

Cecil Cobalt
http://diycore.net

Recenze na K-lxm - Tone Decay Test od pana Cobalta

Při hodnocení industriálně noisových pachypodií si stěží vystačíte s klasickými měřítky recenzentského aparátku, zvukové modulace tohohle úchvatného hudebního nábřeží nepoužívají takřka nic z tradičních písňových forem. Tím nechci říct, že reflexe musí být nutně subjektivní, ačkoliv která není... Stará pájka je těžká do ruky, co je drahé, to je snadnější. Tudy cesta nevede.

Vročením se shoduje s albem Time is false (2008), ale proti jednotrackovému kosmickému albu je tu několik skladeb, šestkrát tester, náhubek na uši. Samotné rozčlenění nemusí znamenat rozdělení sonického průletu ani jeho tvarování. Ale Tone decay test opravdu předkládá šest odlišných číslovaných kompozic, jen jediná se vleze do deseti minut. Hned ta první kuje železo v těch hůře snesitelných výškách, vděčnost za spočinutí a rytmus, převládá dojem staré dobré průmyslové práce s kovem, cizí komputer mlčí.

A mezi druhým a třetím válem se mi vybaví verše čínského stopaře Hedvábné cesty, Li Po:
„pavilón na jezírku / vítr provoněl / opojnou vůní / lotosových květů".

Dvojka proti tomu ohledává hlubší, basové podloží zdánlivě mrtvé země a trojka je působivou syntézou, která poutá pravidelně se vracejícími údery na pozadí hvízdajícího nebe, mezi nimi mění prachové částice své skupenství několikrát do vteřiny. Nehostinná, ale přitažlivá krajina.

Dlouhá cesta vede domů, odešel jsem včera, ale stejně to nepoznám, řekni mi, že už tam jsem. Dlouhá a těžká cesta vyžaduje poslech-meditaci, nechat se unést hlukem, hrou kontrastu a nebát se zapomenout na ticho. To je největším přítelem noisaře, stejně jako pes potřebuje psa.

Někde mezi intenzitou Napalmed a rafinovanými muchlážemi Kaspar von Urbach, Head in Body jsou příliš chemičtí. K-LXM jede na prostorovost, organiku a filmové tapisérie. Mechanik.

Cecil Cobalt
http://diycore.net

Recenze Cold Dreams od BBNU na DIYCORE.NET

"Cože? Co to je? Zničehonic se odněkud přišourala parta tučňáků s trubkama a pozounama. Něco jako Circus Arctis. Promnu si uši. Zmizí jako halucinace. Barevné mžitky na neměnném pozadí. Rozplývají se jako otisky slunce na sítnici. " Čtěte zde.

Recenze: Radek Kopel, napalmed.blog.cz

Birds Build Nests Underground - Cold Dreams (CD-R, 2009, KLaNGundKRaCH)

Nádherný obal! Nemyslím, teď rukopisnou kapsu vydavatelství, ale fotku. Tak výrazný motiv, přitom jednoduchý a čistý. Dnes už se to nenosí, ale v regálu obchodu s muzikou by se album vyjímalo a mnohý by jej minimálně obhlídnul. Věřím, že bude i pár takových, kteří se na tématem ošklíbnou. Jejich boj.

Pražské duo gramefíňáků přehrává, hraje, manipuluje, míchá, kombinuje, kolážuje. Vše za pomocí vinylů a příslušných zařízení. Směsice si udržuje jistou náladu, podsouvá posluchači útržky. Jazzové bicí, poklidné hučáčky, oživující ruchy, hudební nástroje a nekonečný seznam dalšího. Vše je doprovázeno někdy více, jindy méně slyšitelným, nezbytným a typickým praskotem prachu v drážkách. Skvělá produkce, dobrý zvuk, ovšem ambientní, až uspávací nálada je po nějaké době skutečně uspávací. Dobře tuto snáším ještě v polohách, kdy se vrství a prokládá, ovšem mimimalistické části v závěru mi nechutnají vůbec. Nevadil by moment překvapení, klidně i několik drzostí hraničících třeba až s leknutím. Na precizním digitálním nosiči s příjemnými analogovými zvuky jsou těmito překvapeními ostrůvky ticha, bohužel v negativním smyslu slova. V příjemné první půli mi přetrhly poslouchací nit dobré desky, která má minimálně potenciál vzorku a odrazového můstku pro další experimentátory, kteří se nespokojí s gramofonem coby zařízením pro výrobu tupého duc-duc dum-dum čvach-čvacht...


Kaspar von Urbach - The Last Laugh (CD-R, 2009, KLaNGundKRaCH)

Novinka se světle laděným obalem může při pouhopouhých dvou skladbách na první pohled naznačovat zbytkový materiál a jakési rozloučení. Je těžké orientovat se, divný úsměv rozpixelizovaného pána, černý proužek také brání odezírat mu z očí. Obrázek zadní strany, ať točím jak chci, nepomáhá už vůbec. Buď je to skutečně pohled napříč tučností, nebo je to zhmotnění písně pro Varla, ta.

Úvahy o zbytkovém materiálu, neřkuli odpadu, berte s rezervou. Plácám, aby bylo co psát. Disk je vypálen dvaapadesáti minutami industriálu v nejlepším slova smyslu. Miniatura Napříč tučností (v rámci masitosti) (1), alespoň v rámci konceptu desky, je návodem jak vytvořit "písničku". Má vše co si dav žádá - atmosféru, rytmus, sdělení. Tajuplná ponurost, vkusné opakování, variování, stupňování. S vygradovanou explozí celkový výraz zhrubne a je podpořen slušivou němčinou. Toliko studiový track ze září roku `07. O dva necelé roky později, v dubnu 2009, si kapela nahrála záznam koncertu a ten je ná předložen pod názvem Untitled song for Varla, Billie & Rosie (2). Dlouhá, pestrá a zajímavá industriální koláž je průběžně prošpikována samplovaným mluveným slovem a doslova prosycena zajímavými ruchy. Rytmizované kovy, tepané pružiny, kvílící haly, modulované hlasy a mnoho dalších elementů. Při sledování kapely na pódiu je snazší dosazovat si slyšené k viděnému, přesto si myslím, že má nahrávka i přes pár technických chybiček, potenciál zaujmout. Drobné nedostatky proti hi-fi normě nejsou nijak zásadní, navíc mohou být a dozajista jsou součástí tvorby. Improvizovaná nahrávka je výtečně sejmutá, přehledná a čistá. Rád bych vyzdvihnul např. práci s rádiem, průběžné střídání zvuků, kombinování nálad. Cit pro vyváženost, dramatičnost není dán každému. Kašpaři jej mají a nepochybuji, že výsledky budou vždy stát za to!

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

http://napalmed.blog.cz

Recenze na Vital Weekly

KASPAR VON URBACH - THE LAST LAUGH (CDR by Klang Und Krach)

An odd release here by the noise band Kaspar von Urbach. Two pieces, one lasting just five minutes and one forty-eight. The latter begins with the voice of Burroughs, quoting Gysin about 'literature being fifty years behind painting', and somewhere in the piece we hear McLuhan's 'the medium is the massage' as a loop. All set to a sound collage of sorts. There are noise bits of them rambling on some sheets of metal, electronic (guitar pedals), but what makes this release more interesting than the usual noise bunch, is the fact that Kaspar von Urach knows how to pull back. They build in moments of relative silence, although not as 'microsound' as some of the bits on 'Selfbondage' (see Vital Weekly 656), which was throughout a better release. That one was a mixture of styles (ambient, microsound, folk noir, noise) and I was wondering which style they would pick to explore. It was noise in the end and while they don't do a bad job, this release didn't please me that much. Maybe a solid mixture of noise and say microsound would be a thing for them. The ideas are there, just needs shaping.

BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND - COLD DREAMS (CDR by Klang Und Krach)

Behind Birds Build Nests Underground we find Michal Brunclik and Petr Ferenc, who are armed with a bunch turntables, vinyl records and loops create their work 'Cold Dreams'. It takes a while before I realized that they use vinyl only, which was nice, but somewhere around the ten minute mark things dawned on me. That's not bad, since I must admit I am not the biggest lover of works like this. Even when I like the music itself, I keep thinking: well, this is made with sounds other people have produced in the first place. I think Birds Build Nests Underground do a nice job, sometimes it stays a bit too long in a loop, and some of the fades are a bit crude, but its nice enough though. More the kind of stuff you should witness in an intimate setting in a small concert space, rather than play at home, I think. Which makes me wonder why people actually release music like this.

Frans De Waard

http://www.vitalweekly.net/

Recenze na K&K 05, 06, 07, 08 v HisVoice

recenzi od Petra Ference čtěte zde
http://hisvoice.cz

"S čím přicházíš? Máš ruce?" - Recenze RUiNU "SSS" na diycore.net

RUiNU představují krátký záblesk nasvícené tmy, jako když si vzpomeneš na modrý samet úchylné vášně, jen trvá o dost déle. Vedlejší projekt Jana Klamma a Ondřeje Paruse z podobně neurvalých Kaspar von Urbach provokuje zhoubný kmitočet z těch hemisfér, o kterých vám ještě nikdo neřekl.

Čtyřicetiminutová improvizace z pražské Parukářky představuje parket pro obskurní kabaret krabiček, elektronických budíků a lán elektromagnetických polí, vysloužilé průmyslové odpady i věci každodenní potřeby, které dýchají v nelidském rytmu emocí a působí tu klaustrofobicky, tam chaoticky, není možné uchopit tmu za rohy. Analýza je jako rukavice proti motorové pile, tvé dětství je v žiletkové místnosti, bastarde.

K odlehčenému večírku se do neuvěřitelného masomlýna přidává Patrik Pelikán (příjmení jsou nomen omen) se saxofonem a klarinetem, působící v projektu Psychedelický flákač na odstřel.

Nejdříve si začneš vážit ticha a po pár dnech budeš chtít kůru zopakovat. Třeba ne celou a třeba si vypneš kvadrofonní zvuk lebky, ale stejně si šlehneš... Jsi Aleksandr Troski a jednotlivé fáze závislosti zkoumáš ve svém objektivním těle.

Zlověstné mravenčení.
Fáčový noise.
Antropomorofická geneze kuchaného klarinetu.

Jednotlivé etapy mají u každého jinou délku, ale odpor se rovná tužbě a stopové prvky smrti jsou zastávkou, nejezdíš načerno. Postaven před otázku, co je vlastně ještě živé a jestli šutrák pokládat za drobek někdejšího prasvěta, civíš do prostoru. Není tam prázdno, ale taky ne lezecká stěna. S čím přicházíš? Máš ruce?

Cecil Cobalt

http://diycore.net

Recenze "Selfbondage" ve Spiku

Aktuální rozpoložení pražských Kaspar Von Urbach výstižně ilustruje syntéza klasických rockových nástrojů a originálních vyluzovačů hluku. Ve stejném duchu charakteristické je rovněž jejich použití, kdy kytara může plodit zvukové distorze, zatímco šramoty různých předmětů vytváří na ambientních plochách se rozprostírající, ale i úsečně intenzivní industriální harmonie.

„Selfbondage“ se dočká kladné odezvy od příznivců hlukové hudby, bát by se ji však neměli ani konformnější rockeři. Třeba taková „That Stuff“ je jednoduchou a účelnou baladou v duchu Nine Inch Nails, kteří si dali více záležet na akustickém zvuku kytary výrazně doprovázené, ale nikoliv upozaděné vířením různých hluků.

Poslech „Selfbondage“ je jako pozorování švába pobíhajícího mezi cívkami trafostanice – deska totiž pozoruhodně kolísá mezi dojmem odcizení v industriální dystopii a organickou blízkostí. Kaspar Von Urbach jakoby si uvědomovali, že vytrvalé šeptání je účinnější než nátlakový řev a tak pracují třeba se zvukovou stopou rytmizovaného dechu, jehož urputnost nevěstí nic dobrého. Coby zvuk jasně identifikovatelný jako lidský, posiluje dech zmíněnou organičnost desky, ale prohlubuje i prožitek hudby, která je postavená na jisté míře fyzického zapojení posluchače.

Na to, že prvním slovem, které z desky zazní, je „plague“ (tedy mor“), působí „Selfbondage“ příjemněji, než bychom od hlukové nahrávky s nádechy rocku, industriálu i ambientu mohli čekat. Obrazy, které Kaspar Von Urbach vyvolávají, nevěstí ideální
budoucnost. Požitek z hudby a toho, jaká překvapení dokáže přinášet, je zde ale nadřazen jakémukoliv společenskému komentáři.

8,5/10 : Viktor Palák

www.spikemag.cz

Recenze od Radka Kopela. Díky!

Sindre Bjerga - Black Cobweb Mind (CD-R, 2008, KLaNGundKRaCH)

Pražský label je v poslední době pravidelně aktivní nejen v opatrné a pečlivé činnosti vydavatelské, ale zhusta přiváží a domlouvá koncerty nejneočekánějším projektům a kapelám. Budiž jim za to všechno nebetyčný DÍK!
Jedním z umělců, který splňuje oba parametry, tedy koncert i titul u pražských, je Sindre Bjerga, chlapík z Norska, kde to kvasí. Mini-album je pátým titulem KLaNGundKRaCH (K&K 05). Podobně jako jejich otatní digitální nosiče, je i tento opatřen netypickou, čtvercovitou (14x14cm), ručně lepenou papírovou kapsou, která, ač černobílá, nepůsobí temně, depresivně ani negativisticky - spíše umělecky. Dovnitř je vsunuta kartonová vložka s pěnovým terčíkem na uchycení disku samotného, jež je také mile potištěn. Tomu říkám solidně odvedená ruční práce!
Svistoty, hvizdoty, cvrkoty mě s opatrnou manipulací a sekanými mikrovýpadky pomalu vtahují do zvukového reje. Krátké zpožďovače, neagresivně modulované zpětné vazby se líně převalují, bezpohlavně mazlí a jsou občasně olizovány mohutnějšími (vý)tvory. Ve střední části slyšme rytmizované exerimentování, tlumení vášní, vysekávané neerotické kňourání a vzdechy. K závěru se snažím ještě cosi vymyslet, ale vše prostě plyne a tenhle elektronický experimentál s vyklidněnou náladou se na necelých pětadvacetiminutách dobře poslouchá.


RUiNU - SSS (CD-R, 2008, KLaNGundKRaCH)

Druhá recenze, trocha cviku a už si pamatuju a bez problémů píšu kombinovaný název vydavatelství, který mi doposud dělal trochu zmatek v hlavě. Sedmá realizace (K&K 07), je kapela RUiNU, boční projekt Kaspar von Urbach, existující ještě ve variantě Ruin of Ruins, pokud tedy neztrácím přehled. Celobarevný obal a samolepa disku nabízí industriálně-umělecké výjevy. Font jako obvykle odráží vkus tvůrců, jen u detailních informací to krapet ustřelilo. Pokud to byl záměr, pak je to v pořádku, nepřečtu je ani s osmi dioptriemi od Nadi Urbánkové.
Dost už laciného vtipkování a vrhněmež se na obsah zvukové konzervy. CUCÁNÍ vzduchu, záštěky, bodající vazba toť úvod třicetosmiminutového bloku. Postupné přísady komunikujících ruchů, experimentálních elementů podněcují fantazii. Barev, různorodosti a lidského elementu je opravdu přehršel, že by obměkčily i KÁMEN. Sputnik má porouchaný vysílač, řídící středisko přijímač. Jsou na stejné vlně, přesto si nerozumí. Občasné nehudební SEKVENCE hudebních nástrojů nemohou mozaiku usměrnit ani pokazit. To vše se událo a jsem teprve v první třetině. Ech vy chlapci, vy mě zabijete - tolik radosti a nepozemské slasti! Mé srdce plesá, intenzita se mírně zvýšila, basovější strunění vyvažuje jemně se bortící drzosti a dětinskou neurvalost kovení. Tuším jednoduché postupy, ale práce, radost a manipulace je činí nestrnulými. Relativní nuda pískajícího 'zpětného krmení' je ve skutečnosti napětím, pod kterým se stále něco děje. Vydržte tu trochu bolesti a ani si nevšimnete, jak se převtělí a docyklí k osvobozujícímu konci.
Takhle to vypadá, když se sejdou lidi, které společná věc baví a mají zájem. Za vším hledej člověka, technika je prostředek. Bez zábran, obav či špatného svědomí říkám: "Nejlepší experimentální hudba Česko-Slovenské provenience - SUPER!"

RadeK.K. 23.12.2008
http://bandzone.cz/fan/hlukavka