Recenze Kaspar von Urbach - Last Laugh, DIYCORE & Cecil Cobalt

Mutantní modrá krev naší přední industriální zrůdnosti, Kaspar von Urbach s novým materiálem, odhaluje dvě odlišné polohy: poslední smích (absentující smíšek) a mentální posilovna.

Otvírák je ve znamení chadimovské rituálnosti, písničkovější varianta kašpařích hodů je samozřejmě vedle strohé deklamativnosti dřív nebo později neurvalejší a intenzivnější, dlouho se zdá, že rocková kapela je za oponou, která se už už rozhrne, ale „v rámci tučnosti" a „napříč masitostí" dojde ke zlověstnému odhalení prázdného pódia, na němž se neviditelně mísí zbytky rockového orchestru s elektronickou masou a deathmetalovým vokálem.

Pokud máte rádi, nebo si dokonce libujete ve zvukových záznamech průmyslového hluku, musíte chápat slabost pro ladění rádia. A takové jsou i koncerty Kaspar von Urbach: jednou nahoře, jednou hluboko pod úrovní napojení, ambientní ohledávání zvuků i žahavě chladná smršť, chvíli blízko, chvíli dál, bytosti se zjevujou, ale ne každou lze zahlédnout do záhybů. Last Laugh je smíchem, kterým se baví, ale zároveň se nedá dohlédnout, o co přesně jde, kdo se směje v jakém pořadí a čemu.

Poměrně jasně strukturovaný, temný vál je záznamem koncertní improvizace z olomuckého klubu 15 minut a téměř padesát minut z této čtvrthodinky je tak akorát, abyste měli dost a zároveň se k desce brzo vrátili. Textové útržky jsou vybrané pečlivě a stále rezonují, slova jako „kontingent", „volby" nebo mantricky se opakující vzorec „medium is a message", kde message je spíš masáž než vzkaz, či obojí, tělesný štempl.

Druhá půle je o něco abstraktnější, krajina za neklidným zrcadlem, továrními vraty i v pustině za poslední halou, tam kde svítí velký hvězdy a zvěř čeká na svá jména. Tahle muzika nebudí ze sna, spíš se vkrádá do krve a čeká.

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

Cecil Cobalt
http://diycore.net

Recenze na K-lxm - Tone Decay Test od pana Cobalta

Při hodnocení industriálně noisových pachypodií si stěží vystačíte s klasickými měřítky recenzentského aparátku, zvukové modulace tohohle úchvatného hudebního nábřeží nepoužívají takřka nic z tradičních písňových forem. Tím nechci říct, že reflexe musí být nutně subjektivní, ačkoliv která není... Stará pájka je těžká do ruky, co je drahé, to je snadnější. Tudy cesta nevede.

Vročením se shoduje s albem Time is false (2008), ale proti jednotrackovému kosmickému albu je tu několik skladeb, šestkrát tester, náhubek na uši. Samotné rozčlenění nemusí znamenat rozdělení sonického průletu ani jeho tvarování. Ale Tone decay test opravdu předkládá šest odlišných číslovaných kompozic, jen jediná se vleze do deseti minut. Hned ta první kuje železo v těch hůře snesitelných výškách, vděčnost za spočinutí a rytmus, převládá dojem staré dobré průmyslové práce s kovem, cizí komputer mlčí.

A mezi druhým a třetím válem se mi vybaví verše čínského stopaře Hedvábné cesty, Li Po:
„pavilón na jezírku / vítr provoněl / opojnou vůní / lotosových květů".

Dvojka proti tomu ohledává hlubší, basové podloží zdánlivě mrtvé země a trojka je působivou syntézou, která poutá pravidelně se vracejícími údery na pozadí hvízdajícího nebe, mezi nimi mění prachové částice své skupenství několikrát do vteřiny. Nehostinná, ale přitažlivá krajina.

Dlouhá cesta vede domů, odešel jsem včera, ale stejně to nepoznám, řekni mi, že už tam jsem. Dlouhá a těžká cesta vyžaduje poslech-meditaci, nechat se unést hlukem, hrou kontrastu a nebát se zapomenout na ticho. To je největším přítelem noisaře, stejně jako pes potřebuje psa.

Někde mezi intenzitou Napalmed a rafinovanými muchlážemi Kaspar von Urbach, Head in Body jsou příliš chemičtí. K-LXM jede na prostorovost, organiku a filmové tapisérie. Mechanik.

Cecil Cobalt
http://diycore.net

Recenze Cold Dreams od BBNU na DIYCORE.NET

"Cože? Co to je? Zničehonic se odněkud přišourala parta tučňáků s trubkama a pozounama. Něco jako Circus Arctis. Promnu si uši. Zmizí jako halucinace. Barevné mžitky na neměnném pozadí. Rozplývají se jako otisky slunce na sítnici. " Čtěte zde.

Vyjádření pořadatelů k zákazu akce Wastesound Shift v Ekotechnickém muzeu

Pořadatelé hudebně-performační akce Wastesound Shift, jež měla proběhnout 13.10. v Ekotechnickém muzeu v rámci bienále Industriální stopy, cítí potřebu vyjádřit se k okolnostem, které vedly ke skandálnímu zrušení programu novým vedením muzea přibližně pět hodin před jeho začátkem. Na Wastesound Shift mělo vystoupit pět významných hudebních projektů, z toho dva zahraniční, a cílem bylo konfrontovat genius loci bubenečské kanalizační čističky (tj. Ekotechnického muzea) se současnou experimentální hudbou.

Za zrušením akce jednoznačně stojí nepřehledná situace ve vedení Ekotechnického muzea, která eskalovala 12. 10. (tedy den před Wastesound Shift) odvoláním Martina Holoty, bývalého člena správní rady, který byl dočasně pověřen vedením čističky po odchodu Jana Palase. Necítíme se být povoláni vyjadřovat se k poměrům ve vedení Ekotechnického muzea, nicméně jsme pobouřeni postojem dvou na místě přítomných zástupců nového vedení, Tomáše Věžníka a Tomáše Nováka, kteří podle svého vyjádření tlumočili stanovisko správní rady. Z jejich vyjádření, jak dokazuje nesestříhaná audionahrávka, zachycující jejich komunikaci s pořadateli (http://www.mediafire.com/?wqllwizmnyn), vyplývá, že správní rada či nové vedení ani trochu necítí morální povinnost nést zodpovědnost za program, který byl domluven v době, kdy muzeum řídil Martin Holota (doprovodné akce k bienále Industriální stopy koordinovala po dohodě s Martinem Holotou Lenka Dolanová z občanského sdružení Yo-Yo, které bylo přizváno k pořádání kulturních akcí v prostorách čističky), ba dokonce se snaží předstírat, že vedení o akci, která byla domluvena déle než dva měsíce dopředu, byla uvedena v oficiálním (webovém i tištěném) programu, vůbec nevědělo. Vedení evidentně využilo situace, že pořadatelé neuzavřeli písemnou smlouvu a vše se řešilo, jak už to u nekomerčních kulturních akcí, které se pořádají bez sponzorů, grantů a dotací, ústní dohodou. Akce byla (navzdory mnoha ústupkům ze strany pořadatelů) z čističky vykázána jen několik hodin před začátkem – podle slov pánů Věžníka a Nováka – kvůli její chaotické a neprofesionální přípravě a kvůli tomu, že ohrožovala památkově chráněný objekt a v neposlední řadě také dobré jméno Ekotechnického muzea.

Považujeme za skandální, že se vedení Ekotechnického muzea, které je veřejně prospěšnou společností a čerpá finanční prostředky především ze státního a městského rozpočtu (a vedle toho také z komerčního pronájmu – firemní rauty ani sportovní akce zřejmě dobré jméno muzea neohrožují…), takto postavilo k programu, který byl součástí významné mezinárodní kulturní akce. Chápeme tento postoj jako výsměch všem, kteří nezištně ve svém volném čase a často za své vlastní peníze spoluvytvářejí živé kulturní dění a na rozdíl od pánů Věžníka a Nováka riskují mnohem víc než něco tak iluzorního, jako je dobré jméno muzea, které podle našeho názoru poškozuje právě popsané jednání. Místo toho, aby si vedení muzea vážilo možnosti protnout neobyčejnou atmosféru této industriální památky se současnou uměleckou tvorbou, volí zřejmě cestu opačnou a snaží se bubenečskou kanalizační čističku zakonzervovat a znepřístupnit. Impulsem k uspořádání Wastesound Shift bylo okouzlení unikátní architekturou čističky a cílem bylo právě šíření „dobrého jména“ tohoto impozantního objektu. Nyní máme podezření, že si správní rada představuje, že tzv. dobré jméno muzea vzniká tím, že o něm málokdo ví a téměř nic se v něm neděje.

Nakonec je třeba poděkovat občanskému sdružení Greendoors a Klubu v Jelení, díky jejichž vstřícnosti mohl program, byť v okleštěné podobě, proběhnout.

Letmo Productions & KLaNGundKRaCH

Beefeater v čističce aneb jak se dělá "dobré jméno" Ekotechnického muzea

Ples upírů

Možná do čističky přibruslí i Jarda Jágr...

Článek na Novinkách.cz:

http://www.novinky.cz/kultura/181818-industrialni-bienale-znehodnotila-blamaz-s-akci-v-ekotechnickem-museu.html

Wastesound Shift (Bienále Industriální stopy)

13/10/2009 Stará kanalisační čistírna v Bubenči (Ekotechnické museum), Papírenská 6, Praha 6

„Odpadní“ zvuk v širokém pojetí experimentální hudby – od elektroakustického bádání až po hlukovou katarzi. V průběhu večera dojde k rozmanitým konfrontacím mezi historickou průmyslovou architekturou a současnou „průmyslovovou“ hudbou v podání slovensko-českého industriálního dua Einleitungszeit, mladého holandského experimentátora Woutera Jasperse, pražského noise-improvizačního tělesa S/M, etno-industriálních šamanů Do Shaska! a Kollektivu KLaNGundKRaCH ve spolupráci s filmařem Ondřejem Vavrečkou, kteří vystoupí se speciálním audiovizuálním programem.

Vstup: 100 CZK

http://www.industrialnistopy.cz/2009/12-predbezny-program-praha.aspx

Týden nepřizpůsobivosti

http://neprizpusobivi.fnf.cz/

The Ruin Of Ruins a Bone Machine v café Na půl cesty

Recenze na KvU - The Last Laugh: Petr Ferenc, HisVoice

http://www.kvu.klangundkrach.net/images/recenze_hisvoice.jpg
His Voice

Recenze: Radek Kopel, napalmed.blog.cz

Birds Build Nests Underground - Cold Dreams (CD-R, 2009, KLaNGundKRaCH)

Nádherný obal! Nemyslím, teď rukopisnou kapsu vydavatelství, ale fotku. Tak výrazný motiv, přitom jednoduchý a čistý. Dnes už se to nenosí, ale v regálu obchodu s muzikou by se album vyjímalo a mnohý by jej minimálně obhlídnul. Věřím, že bude i pár takových, kteří se na tématem ošklíbnou. Jejich boj.

Pražské duo gramefíňáků přehrává, hraje, manipuluje, míchá, kombinuje, kolážuje. Vše za pomocí vinylů a příslušných zařízení. Směsice si udržuje jistou náladu, podsouvá posluchači útržky. Jazzové bicí, poklidné hučáčky, oživující ruchy, hudební nástroje a nekonečný seznam dalšího. Vše je doprovázeno někdy více, jindy méně slyšitelným, nezbytným a typickým praskotem prachu v drážkách. Skvělá produkce, dobrý zvuk, ovšem ambientní, až uspávací nálada je po nějaké době skutečně uspávací. Dobře tuto snáším ještě v polohách, kdy se vrství a prokládá, ovšem mimimalistické části v závěru mi nechutnají vůbec. Nevadil by moment překvapení, klidně i několik drzostí hraničících třeba až s leknutím. Na precizním digitálním nosiči s příjemnými analogovými zvuky jsou těmito překvapeními ostrůvky ticha, bohužel v negativním smyslu slova. V příjemné první půli mi přetrhly poslouchací nit dobré desky, která má minimálně potenciál vzorku a odrazového můstku pro další experimentátory, kteří se nespokojí s gramofonem coby zařízením pro výrobu tupého duc-duc dum-dum čvach-čvacht...


Kaspar von Urbach - The Last Laugh (CD-R, 2009, KLaNGundKRaCH)

Novinka se světle laděným obalem může při pouhopouhých dvou skladbách na první pohled naznačovat zbytkový materiál a jakési rozloučení. Je těžké orientovat se, divný úsměv rozpixelizovaného pána, černý proužek také brání odezírat mu z očí. Obrázek zadní strany, ať točím jak chci, nepomáhá už vůbec. Buď je to skutečně pohled napříč tučností, nebo je to zhmotnění písně pro Varla, ta.

Úvahy o zbytkovém materiálu, neřkuli odpadu, berte s rezervou. Plácám, aby bylo co psát. Disk je vypálen dvaapadesáti minutami industriálu v nejlepším slova smyslu. Miniatura Napříč tučností (v rámci masitosti) (1), alespoň v rámci konceptu desky, je návodem jak vytvořit "písničku". Má vše co si dav žádá - atmosféru, rytmus, sdělení. Tajuplná ponurost, vkusné opakování, variování, stupňování. S vygradovanou explozí celkový výraz zhrubne a je podpořen slušivou němčinou. Toliko studiový track ze září roku `07. O dva necelé roky později, v dubnu 2009, si kapela nahrála záznam koncertu a ten je ná předložen pod názvem Untitled song for Varla, Billie & Rosie (2). Dlouhá, pestrá a zajímavá industriální koláž je průběžně prošpikována samplovaným mluveným slovem a doslova prosycena zajímavými ruchy. Rytmizované kovy, tepané pružiny, kvílící haly, modulované hlasy a mnoho dalších elementů. Při sledování kapely na pódiu je snazší dosazovat si slyšené k viděnému, přesto si myslím, že má nahrávka i přes pár technických chybiček, potenciál zaujmout. Drobné nedostatky proti hi-fi normě nejsou nijak zásadní, navíc mohou být a dozajista jsou součástí tvorby. Improvizovaná nahrávka je výtečně sejmutá, přehledná a čistá. Rád bych vyzdvihnul např. práci s rádiem, průběžné střídání zvuků, kombinování nálad. Cit pro vyváženost, dramatičnost není dán každému. Kašpaři jej mají a nepochybuji, že výsledky budou vždy stát za to!

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

http://napalmed.blog.cz

Koncert muže, co zabil Michaela Jacksona

Stalo se to 25. 6. a byl to šok. Slzy tekly po hektolitrech, několik sebevražd ze žalu, a oprávněný údiv zasáhl i ty, které dotyčný nikdy příliš nezajímal: existence Krále popu se jevila natolik neskutečná, že se zdálo nemožné, že by tento člověk-maska vůbec mohl zemřít běžným způsobem. Údajně zástava srdce. Osobně bych čekal spíš nějakou vnitřní explozi, která by rozmetala Michaelovo tělo, tu pevnou schránku, která měla být kopií Diany Ross, na tisíc kousků, nebo že se ten uměle vyztužovaný korpus minimálně zlomí vejpůl pod vnitřním tlakem v důsledku uzavření všech vchodů i východů. Pochopitelně se objevují nejrůznější dohady. Někteří (zřejmě fanoušci klipu Thriller) tvrdí, že nejde o definitivní odchod, ale pouze o přechod k jiné formě existence, třeba té, pro kterou má angličtina krásný výraz „undead“ (profesor Van Helsing si už brousí falos). Další hypotézou je asistovaná sebevražda, o kterou se měl na žádost zuboženého Michaela postarat jeho osobní lékař dr. Moreau, pardon Murray…

Každopádně, všechno je to trochu jinak… Michael byl opravdu zubožený a smrt pro něho nepochybně musela být úlevou. To, co ho ale drželo tak dlouho při životě, byl možná pocit, že něco zůstalo nevysloveno; něco, co by aspoň trochu změnilo ten závratný nepoměr mezi tím, kolik toho udělal pro své fanoušky, a tím, jak málo myslel sám na sebe. Že nakonec mohl přece jenom vydechnout naposledy v míru a pokoji, bylo způsobeno tím, že se objevil někdo, kdo na sebe vzal tu zodpovědnost a vyslovil to za něho: Zack Kouns.

Zackova 12-palcová deska s názvem Michael Jackson: „I Just Can’t Start Loving You!“ vyšla 21. 6., čtyři dny před Michaelovou smrtí, a pokusil se na ní o to, k čemu se on sám nikdy neodhodlal: vytvořit popové album, které by bylo osobní a zrcadlila se v něm Michaelova rozporuplná podivínská existence. Zack Kouns se sice nemohl stát Michaelem Jacksonem doslova (což se projevuje hlavně v psychedeličtějších pasážích, v kterých je čitelný Zackův typický rukopis), nicméně zvláštní atmosféra plná smutku, něhy a zároveň i perverze a šílenství, ozývající se v písních jako "How Could He Hurt That Little Child" nebo "God Loves the Little Children", evokují něco, co by se snad dalo nazvat potenciálním hlasem zestárlého a bilancujícího Michaela Jacksona. A Michael to pochopil… To, co na první pohled vypadalo jako další obskurní výstřelek v oblasti vzdáleného hudebního okraje, se nakonec vyjevilo jako velká věc: Zack se tím, co udělal, vzdal části svého Já a zaopatřil Michaelovi vytoužený volňásek „dolů“. Ano, Zack Kouns svým způsobem zabil Michaela Jacksona, ale nebyla to vražda, byla to rána z milosti. Michael na ní čekal dlouho.

V sobotu to bude přesně měsíc od Michaelovi smrti. "Beat It" ani "Billie Jean" sice na Parukářce neuslyšíte (leda jako chill-out), ale písničky Zacka Kounse o krvi ve stolici a mrtvých zvířatech taky stojí za to. Můžete si je poslechnout tady: http://myspace.com/zackkouns, anebo si stáhněte skvělý temně psychedelický album A Catalogue of Erica’s Misfortunes (http://www.archive.org/details/ca192_zk). Zackova hudba je neobyčejně rozmanitá – od folku a psychedelie přes alternativní pop až k improvizaci a noisu. Od koncertu se spíš než písničkářství dají očekávat experimentálnější polohy, možná v tomhle duchu: http://www.youtube.com/watch?v=a8QrpfGQm5Q, ale těžko předvídat. Zack se taky někdy rád svlíká (minimálně do slipů), což sice slíbit nemůžu, ale určitě můžu slíbit nevšední, „božsky-anální“ zážitek (celestial_anus = Zackův email). Kromě Zacka vystoupí ještě jemný kanadský mladík Rory Hinchey s minimalistickou klávesovou hrou prořezávanou vysokofrekvenčními ruchy a taky The Ruins of Ruins (doom-pop v podání kytaristy a zpěváka Aim Paix Rouilleux a lo-fi/noise/improvizačního tria RUiNU). Začátek bude ve 20:00 a vstup 120,-.

25. 7. Bunkr Parukářka, Praha – Žizkov

Zack Kouns (US), Rory Hinchey (CA), The Ruin Of Ruins (CZ)

Zack Kouns: http://myspace.com/zackkouns

Rory Hinchey: http://roryhinchey.com

The Ruin of Ruins: http://www.last.fm/music/The+Ruin+Of+Ruins

Básník Ticho: Noste před Miladu růže!

Vážení přátelé, vy které hrdě zveme přáteli

i Vy

známí jen letmo z ticha a sítí

V Praze došlo k nejbrutálnějšímu zločinu od vypálení Lidic v roce 1942

Dne 30.6. 2009 Lidové Milice a Vandalské a onanující nacistické hordy
zákeřně přepadli, vydrancovali a brutálně zdemolovali

BARÁK MILADA

Přepadli Barák Milada, který je společně s Golemem největší legendou Měst
Pražských

Přepadli Barák Milada, který byl jednou z největších turistických atrakcí Prahy

Přepadli Barák Milada, kde se uskutečnilo 7 ročníků legendárního literárního
festivalu Máchův Šírák a 3 Turnaje básníků

Přepadli Barák Milada, který je známý ze všech avantgardních knih

Pomozte prosím Miladě!!!

Noste před Miladu růže!

Čelte s námi vandalským hordám a jejich údajnému řádu!

Bojujte za Svobodu a demokracii!!

Za Český telepatický Kongres

1. tajemnín a tiše

básník ticho

převzato z https://squat.net/praha/

Recenze na Vital Weekly

KASPAR VON URBACH - THE LAST LAUGH (CDR by Klang Und Krach)

An odd release here by the noise band Kaspar von Urbach. Two pieces, one lasting just five minutes and one forty-eight. The latter begins with the voice of Burroughs, quoting Gysin about 'literature being fifty years behind painting', and somewhere in the piece we hear McLuhan's 'the medium is the massage' as a loop. All set to a sound collage of sorts. There are noise bits of them rambling on some sheets of metal, electronic (guitar pedals), but what makes this release more interesting than the usual noise bunch, is the fact that Kaspar von Urach knows how to pull back. They build in moments of relative silence, although not as 'microsound' as some of the bits on 'Selfbondage' (see Vital Weekly 656), which was throughout a better release. That one was a mixture of styles (ambient, microsound, folk noir, noise) and I was wondering which style they would pick to explore. It was noise in the end and while they don't do a bad job, this release didn't please me that much. Maybe a solid mixture of noise and say microsound would be a thing for them. The ideas are there, just needs shaping.

BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND - COLD DREAMS (CDR by Klang Und Krach)

Behind Birds Build Nests Underground we find Michal Brunclik and Petr Ferenc, who are armed with a bunch turntables, vinyl records and loops create their work 'Cold Dreams'. It takes a while before I realized that they use vinyl only, which was nice, but somewhere around the ten minute mark things dawned on me. That's not bad, since I must admit I am not the biggest lover of works like this. Even when I like the music itself, I keep thinking: well, this is made with sounds other people have produced in the first place. I think Birds Build Nests Underground do a nice job, sometimes it stays a bit too long in a loop, and some of the fades are a bit crude, but its nice enough though. More the kind of stuff you should witness in an intimate setting in a small concert space, rather than play at home, I think. Which makes me wonder why people actually release music like this.

Frans De Waard

http://www.vitalweekly.net/

Nový titul: Kaspar von Urbach "The Last Laugh"

Ne, Kaspar von Urbach nekončí, ten název opravdu možná trochu klame - končí pouze maskulinní projevy v rámci KvU. A jako každé pořádné ukončení čehokoli v sobě musí nutně nést něco z toho, co ukončuje: je to staré zhruba dva a půl roku a jmenuje se to Napříč tučností (v rámci masitosti). Je velice pravděpodobné, že je to poslední hit KvU, dost možná poslední písnička vůbec. Rest in peace! Následuje téměř 50 minutový záznam koncertní improvizace z klubu 15 minut v Olomouci z března letošního roku. Nastává období šumu a rozmazaných obrysů! Utrhni si nohu a připevni ji na jakékoli jiné místo na těle: uvidíš, že bude fungovat...

Noise Party vol. 2

http://bandzone.cz/fan/noisepartyvolumeii

http://bandzone.cz/fan/noiseassaultagencybudweiss

http://www.velbloud.info/

Recenze na K&K 05, 06, 07, 08 v HisVoice

recenzi od Petra Ference čtěte zde
http://hisvoice.cz

"S čím přicházíš? Máš ruce?" - Recenze RUiNU "SSS" na diycore.net

RUiNU představují krátký záblesk nasvícené tmy, jako když si vzpomeneš na modrý samet úchylné vášně, jen trvá o dost déle. Vedlejší projekt Jana Klamma a Ondřeje Paruse z podobně neurvalých Kaspar von Urbach provokuje zhoubný kmitočet z těch hemisfér, o kterých vám ještě nikdo neřekl.

Čtyřicetiminutová improvizace z pražské Parukářky představuje parket pro obskurní kabaret krabiček, elektronických budíků a lán elektromagnetických polí, vysloužilé průmyslové odpady i věci každodenní potřeby, které dýchají v nelidském rytmu emocí a působí tu klaustrofobicky, tam chaoticky, není možné uchopit tmu za rohy. Analýza je jako rukavice proti motorové pile, tvé dětství je v žiletkové místnosti, bastarde.

K odlehčenému večírku se do neuvěřitelného masomlýna přidává Patrik Pelikán (příjmení jsou nomen omen) se saxofonem a klarinetem, působící v projektu Psychedelický flákač na odstřel.

Nejdříve si začneš vážit ticha a po pár dnech budeš chtít kůru zopakovat. Třeba ne celou a třeba si vypneš kvadrofonní zvuk lebky, ale stejně si šlehneš... Jsi Aleksandr Troski a jednotlivé fáze závislosti zkoumáš ve svém objektivním těle.

Zlověstné mravenčení.
Fáčový noise.
Antropomorofická geneze kuchaného klarinetu.

Jednotlivé etapy mají u každého jinou délku, ale odpor se rovná tužbě a stopové prvky smrti jsou zastávkou, nejezdíš načerno. Postaven před otázku, co je vlastně ještě živé a jestli šutrák pokládat za drobek někdejšího prasvěta, civíš do prostoru. Není tam prázdno, ale taky ne lezecká stěna. S čím přicházíš? Máš ruce?

Cecil Cobalt

http://diycore.net

The Skaters, P.A.R.A., Dolphins Into The Future & RUiNU 9.4. Praha, XT3

info: http://www.klangundkrach.net/info/novinka12_cz.htm

[K&K 09] Birds Build Nests Underground - Cold Dreams

Dvojice hráčů na gramofony a preparované desky Petr Ferenc a Michal Brunclík neboli Birds Build Nests Underground po dvou letech od vydání ceněného debutu Night Night (Anděl za Nejlepší alternativní album roku 2007) přichází s novým materiálem. Nahrávku s názvem Cold Dreams (KLaNGundKRaCH) oficiálně uvedou v rámci festivalu Stimul v úterý 24. 3. v Divadle Archa jako předskokani japonce Merzbowa.

Originální čeští představitelé experimentálního turntablismu a manipulované hudby se po striktně vinylové edici debutu rozhodli pro limitovaný náklad CD-R. Ze zamýšleného singlu k připravované desce (na polském labelu Lumberton TRading Company) se nakonec stal více než 40minutový záznam improvizace s preparovanými vinyly a elektronikou. Zvuk desky tak věrně odráží poslední období skupiny, vyplněné množstvím živých akcí, při nichž se čím dál více uplatňuje improvizační přístup a jež jsou doprovázeny projekcí podobně manipulovaných 8mm filmů.

Album Cold Dreams obsahuje dva bezejmenné improvizační kusy o stopáži 8.40 a 33.32 min., spojené do jednoho tracku a oddělené dvěma minutami ticha. Charakterizuje ho chladná a precizní práce s ruchy, šumy, tichem a dynamikou recyklovaného hudebního materiálu, který je předmětem nikoli chaotického, ale až perverzně poklidného kolážování. O katarzi v rámci minimalistického a odosobněného přístupu se v první skladbě postará manipulace s klasickým sólem na bicí nástroje, druhá část je přesně v duchu titulu desky snovou cestou skrz přízračnou krajinu, z jejíhož horizontu vystupují fantomy starých ohraných desek, nástrojů, žánrů a mýtů (romantismus i avantgarda, orchestrální jazz, Smetana, saxofon atd.). Asymetrický poměr skladeb, strukturování pomocí vracejících se hlukových motivů a důsledná „cool“ atmosféra (podpořená navíc esteticky čistým obalem, o nějž se postaral fotograf Karel Šuster) dělají z desky Cold Dreams svým způsobem konceptuální dílo rozvíjející vlastní pojetí hudební „krásy“.

Birds Build Nests Underground vystupují od roku 2003, na kontě mají desku Night Night (Love Nests, 2007), 2xCD-R Silence - No Technology zachycující soundtrack k divadelnímu představení projektu Handa Gote, účast na významných českých festivalech a kompilacích experimentální hudby. Od roku 2007 na koncertech vystupují s filmařem Martinem Ježkem, s nímž posunují svou tvorbu do oblasti tzv. expanded cinema či živého soundtracku.

ODKAZY

http://bbnu.eu

http://klangundkrach.net

Recenze "Selfbondage" ve Spiku

Aktuální rozpoložení pražských Kaspar Von Urbach výstižně ilustruje syntéza klasických rockových nástrojů a originálních vyluzovačů hluku. Ve stejném duchu charakteristické je rovněž jejich použití, kdy kytara může plodit zvukové distorze, zatímco šramoty různých předmětů vytváří na ambientních plochách se rozprostírající, ale i úsečně intenzivní industriální harmonie.

„Selfbondage“ se dočká kladné odezvy od příznivců hlukové hudby, bát by se ji však neměli ani konformnější rockeři. Třeba taková „That Stuff“ je jednoduchou a účelnou baladou v duchu Nine Inch Nails, kteří si dali více záležet na akustickém zvuku kytary výrazně doprovázené, ale nikoliv upozaděné vířením různých hluků.

Poslech „Selfbondage“ je jako pozorování švába pobíhajícího mezi cívkami trafostanice – deska totiž pozoruhodně kolísá mezi dojmem odcizení v industriální dystopii a organickou blízkostí. Kaspar Von Urbach jakoby si uvědomovali, že vytrvalé šeptání je účinnější než nátlakový řev a tak pracují třeba se zvukovou stopou rytmizovaného dechu, jehož urputnost nevěstí nic dobrého. Coby zvuk jasně identifikovatelný jako lidský, posiluje dech zmíněnou organičnost desky, ale prohlubuje i prožitek hudby, která je postavená na jisté míře fyzického zapojení posluchače.

Na to, že prvním slovem, které z desky zazní, je „plague“ (tedy mor“), působí „Selfbondage“ příjemněji, než bychom od hlukové nahrávky s nádechy rocku, industriálu i ambientu mohli čekat. Obrazy, které Kaspar Von Urbach vyvolávají, nevěstí ideální
budoucnost. Požitek z hudby a toho, jaká překvapení dokáže přinášet, je zde ale nadřazen jakémukoliv společenskému komentáři.

8,5/10 : Viktor Palák

www.spikemag.cz

Recenze od Radka Kopela. Díky!

Sindre Bjerga - Black Cobweb Mind (CD-R, 2008, KLaNGundKRaCH)

Pražský label je v poslední době pravidelně aktivní nejen v opatrné a pečlivé činnosti vydavatelské, ale zhusta přiváží a domlouvá koncerty nejneočekánějším projektům a kapelám. Budiž jim za to všechno nebetyčný DÍK!
Jedním z umělců, který splňuje oba parametry, tedy koncert i titul u pražských, je Sindre Bjerga, chlapík z Norska, kde to kvasí. Mini-album je pátým titulem KLaNGundKRaCH (K&K 05). Podobně jako jejich otatní digitální nosiče, je i tento opatřen netypickou, čtvercovitou (14x14cm), ručně lepenou papírovou kapsou, která, ač černobílá, nepůsobí temně, depresivně ani negativisticky - spíše umělecky. Dovnitř je vsunuta kartonová vložka s pěnovým terčíkem na uchycení disku samotného, jež je také mile potištěn. Tomu říkám solidně odvedená ruční práce!
Svistoty, hvizdoty, cvrkoty mě s opatrnou manipulací a sekanými mikrovýpadky pomalu vtahují do zvukového reje. Krátké zpožďovače, neagresivně modulované zpětné vazby se líně převalují, bezpohlavně mazlí a jsou občasně olizovány mohutnějšími (vý)tvory. Ve střední části slyšme rytmizované exerimentování, tlumení vášní, vysekávané neerotické kňourání a vzdechy. K závěru se snažím ještě cosi vymyslet, ale vše prostě plyne a tenhle elektronický experimentál s vyklidněnou náladou se na necelých pětadvacetiminutách dobře poslouchá.


RUiNU - SSS (CD-R, 2008, KLaNGundKRaCH)

Druhá recenze, trocha cviku a už si pamatuju a bez problémů píšu kombinovaný název vydavatelství, který mi doposud dělal trochu zmatek v hlavě. Sedmá realizace (K&K 07), je kapela RUiNU, boční projekt Kaspar von Urbach, existující ještě ve variantě Ruin of Ruins, pokud tedy neztrácím přehled. Celobarevný obal a samolepa disku nabízí industriálně-umělecké výjevy. Font jako obvykle odráží vkus tvůrců, jen u detailních informací to krapet ustřelilo. Pokud to byl záměr, pak je to v pořádku, nepřečtu je ani s osmi dioptriemi od Nadi Urbánkové.
Dost už laciného vtipkování a vrhněmež se na obsah zvukové konzervy. CUCÁNÍ vzduchu, záštěky, bodající vazba toť úvod třicetosmiminutového bloku. Postupné přísady komunikujících ruchů, experimentálních elementů podněcují fantazii. Barev, různorodosti a lidského elementu je opravdu přehršel, že by obměkčily i KÁMEN. Sputnik má porouchaný vysílač, řídící středisko přijímač. Jsou na stejné vlně, přesto si nerozumí. Občasné nehudební SEKVENCE hudebních nástrojů nemohou mozaiku usměrnit ani pokazit. To vše se událo a jsem teprve v první třetině. Ech vy chlapci, vy mě zabijete - tolik radosti a nepozemské slasti! Mé srdce plesá, intenzita se mírně zvýšila, basovější strunění vyvažuje jemně se bortící drzosti a dětinskou neurvalost kovení. Tuším jednoduché postupy, ale práce, radost a manipulace je činí nestrnulými. Relativní nuda pískajícího 'zpětného krmení' je ve skutečnosti napětím, pod kterým se stále něco děje. Vydržte tu trochu bolesti a ani si nevšimnete, jak se převtělí a docyklí k osvobozujícímu konci.
Takhle to vypadá, když se sejdou lidi, které společná věc baví a mají zájem. Za vším hledej člověka, technika je prostředek. Bez zábran, obav či špatného svědomí říkám: "Nejlepší experimentální hudba Česko-Slovenské provenience - SUPER!"

RadeK.K. 23.12.2008
http://bandzone.cz/fan/hlukavka