Při hodnocení industriálně noisových pachypodií si stěží vystačíte s klasickými měřítky recenzentského aparátku, zvukové modulace tohohle úchvatného hudebního nábřeží nepoužívají takřka nic z tradičních písňových forem. Tím nechci říct, že reflexe musí být nutně subjektivní, ačkoliv která není... Stará pájka je těžká do ruky, co je drahé, to je snadnější. Tudy cesta nevede. Vročením se shoduje s albem Time is false (2008), ale proti jednotrackovému kosmickému albu je tu několik skladeb, šestkrát tester, náhubek na uši. Samotné rozčlenění nemusí znamenat rozdělení sonického průletu ani jeho tvarování. Ale Tone decay test opravdu předkládá šest odlišných číslovaných kompozic, jen jediná se vleze do deseti minut. Hned ta první kuje železo v těch hůře snesitelných výškách, vděčnost za spočinutí a rytmus, převládá dojem staré dobré průmyslové práce s kovem, cizí komputer mlčí.
A mezi druhým a třetím válem se mi vybaví verše čínského stopaře Hedvábné cesty, Li Po:
„pavilón na jezírku / vítr provoněl / opojnou vůní / lotosových květů".
Dvojka proti tomu ohledává hlubší, basové podloží zdánlivě mrtvé země a trojka je působivou syntézou, která poutá pravidelně se vracejícími údery na pozadí hvízdajícího nebe, mezi nimi mění prachové částice své skupenství několikrát do vteřiny. Nehostinná, ale přitažlivá krajina.
Dlouhá cesta vede domů, odešel jsem včera, ale stejně to nepoznám, řekni mi, že už tam jsem. Dlouhá a těžká cesta vyžaduje poslech-meditaci, nechat se unést hlukem, hrou kontrastu a nebát se zapomenout na ticho. To je největším přítelem noisaře, stejně jako pes potřebuje psa.
Někde mezi intenzitou Napalmed a rafinovanými muchlážemi Kaspar von Urbach, Head in Body jsou příliš chemičtí. K-LXM jede na prostorovost, organiku a filmové tapisérie. Mechanik.
http://diycore.net
Žádné komentáře:
Okomentovat