Recenze Kaspar von Urbach - Last Laugh, DIYCORE & Cecil Cobalt

Mutantní modrá krev naší přední industriální zrůdnosti, Kaspar von Urbach s novým materiálem, odhaluje dvě odlišné polohy: poslední smích (absentující smíšek) a mentální posilovna.

Otvírák je ve znamení chadimovské rituálnosti, písničkovější varianta kašpařích hodů je samozřejmě vedle strohé deklamativnosti dřív nebo později neurvalejší a intenzivnější, dlouho se zdá, že rocková kapela je za oponou, která se už už rozhrne, ale „v rámci tučnosti" a „napříč masitostí" dojde ke zlověstnému odhalení prázdného pódia, na němž se neviditelně mísí zbytky rockového orchestru s elektronickou masou a deathmetalovým vokálem.

Pokud máte rádi, nebo si dokonce libujete ve zvukových záznamech průmyslového hluku, musíte chápat slabost pro ladění rádia. A takové jsou i koncerty Kaspar von Urbach: jednou nahoře, jednou hluboko pod úrovní napojení, ambientní ohledávání zvuků i žahavě chladná smršť, chvíli blízko, chvíli dál, bytosti se zjevujou, ale ne každou lze zahlédnout do záhybů. Last Laugh je smíchem, kterým se baví, ale zároveň se nedá dohlédnout, o co přesně jde, kdo se směje v jakém pořadí a čemu.

Poměrně jasně strukturovaný, temný vál je záznamem koncertní improvizace z olomuckého klubu 15 minut a téměř padesát minut z této čtvrthodinky je tak akorát, abyste měli dost a zároveň se k desce brzo vrátili. Textové útržky jsou vybrané pečlivě a stále rezonují, slova jako „kontingent", „volby" nebo mantricky se opakující vzorec „medium is a message", kde message je spíš masáž než vzkaz, či obojí, tělesný štempl.

Druhá půle je o něco abstraktnější, krajina za neklidným zrcadlem, továrními vraty i v pustině za poslední halou, tam kde svítí velký hvězdy a zvěř čeká na svá jména. Tahle muzika nebudí ze sna, spíš se vkrádá do krve a čeká.

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

Cecil Cobalt
http://diycore.net