No Pavarotti: Fat Pink Mouse In Graceland / Un Giorno Perfetto

Pravda o Elvisovi a poslední služba Lou Reedovi.

http://klangundkrach.net/no.pavarotti

download

RUiNU: Live video 30/11/09

Recenze debutu No Pavarotti na Freemusic

Debutové album No.Pavarotti je jedním z přístupnějších počinů pražského vydavatelství Klangundkrach. Tvrzení této dvojice, že hrají „doom-pop“ je však nutno brát s rezervou. Posluchače bude v tomto případě oblažovat spíše temný ambient, byť velmi povedený.

Ačkoliv se pražské vydavatelství Klangundkrach pohybuje převážně ve vodách industriálu či noise, většina jejich titulů neterorizuje posluchače razantními zvukovými výplachy a soustředí se spíše na klidnější stránku těchto žánrů. Debutové album projektu No.Pavarotti, který tvoří Jan Klamm z Kaspar Von Urbach a netradiční písničkář Rouilleux, je v tomto ohledu snad vůbec nejdál. Nahrávka je to sice dle očekávání značně potemnělá, používá však převážně ambientní postupy a její celkové vyznění je spíše meditativní. Hodně potěší zvuk, který je skutečně vynikající, a to i v porovnání se stylově spřízněnými deskami ze zahraničí.

Zvukově nejagresivnější kompozicí na albu je hned krátké intro Here They Come, jehož vysoké kakofonické pískavé zvuky znějí, jako by někdo týral gumovou kachničku do koupele. Po ní však následují čtyři rozsáhlé a poklidné kompozice, jejichž průměrná délka přesahuje deset minut. Staví především na pomalém rozvíjení monotónních motivů, které se pozvolna přelévají jeden do druhého, aniž by skladby měly nějaký ucelenější tvar. Nabízí se přirovnání k Tangerine Dream a jejich netypickému albu Zeit nebo k současným projektům ze stáje Cold Meat Industry, přestože No.Pavarotti zdaleka nepůsobí tak bezútěšným a depresivním dojmem.

V ojedinělých momentech, kdy výrazněji vystoupí zvuk elektrické kytary, pak dostává nahrávka téměř post rockový ráz. Identifikovat zdroje dalších zvuků je ale prakticky nemožné. Téměř jistě lze zaslechnout klávesy, oscilátory, šeptající hlasy a zvuky rádia, odkud se ale bere drobné škvrčení, evokující starou televizi a další libůstky, je však záhada.

Poslední kompozice Fat Pink Mouse In Graceland má pak o něco čitelnější strukturu a připomene Throbbing Gristle v jejich nejklidnějších polohách. Zahuhlaný zpěv tu doprovází zvuk připomínající mírně vazbící foukací harmoniku (ale zřejmě je to něco jiného), později se přidá rozstřesená kytara, jež postupně graduje, aby posléze opět sklouzla ke klidnějším zvukům, jimiž celé album končí. To celé je pak, jako v případě předchozích skladeb, obaleno vrstvou jemných ruchů a hluků.

Bylo by samozřejmě bláznivé si namlouvat, že No.Pavarotti mohou oslovit širší okruh posluchačů. Na to jejich tvorba stále příliš abstraktní a podivná. Fanoušci temného ambientu, noise a svobodomyslní hledači napříč žánry však rozhodně neprohloupí, když po tomto povedeném albu sáhnou.

80 %

Mty
www.freemusic.cz

Recenze RUiNU: Waiting For The Hematoma na R.U.M.zine

Nejsem si jist katalogovým číslem, každopádně tento studiový titul bočního, či snad následnického projektu kapely Kaspar von Urbach, RUiNU, byl oproti živé dece (K&K12) nahrán o tři měsíce později. Slůvko studiový berte prosím s logickým pochopením – přesně to bylo na prahu kuchyně a obýváku. Děti zvukařů ve studích tak sice zřejmě pláčou hlady, ale vzhledem k nezájmu posluchačů a potencionálních kupců je nutno hledat cesty levnější. U experimentálních umělců je to jaksi normální, ovšem podobnou cestou vybavených zkušeben a domovů se vydávají i mnohé kapely hudební.

Koncept RUiNU zdá se býti jasným. Předvést a hledat v mantinelech drnčího uklidňování (drone ambient), kdy jsou s citem a láskou vnořovány narušující ruchy (industrial), nehudební nářky hudebních nástrojů (experimental), sténající zvuková bolest (?). Pokud jsem se vše snažil pochválit při záznamu koncertního provedení, pak i zdejší dvě skladby „Bitter Sweet Hematoma“ (1) a „The Inner Line Of Waiting“ (2), každá zhruba po osmnácti minutách, jsou v naprostém pořádku. Ne, jsou výtečné, díky přehlednému zvuku, křehké produkci a v neposlední řadě hudebnímu přemýšlení a koncepci. Mám pocit, že chlapíci vnášejí do díla své dřívější zkušenosti, mají rozdělené role, což celku nadmíru prospívá.

Na závěr se sluší pochválit jednoduchý, uhrančivě krásný obal, ale neodpustím si i malou kritickou poznámku, kterou jsem osobně probíral i Janem K!ammem, hybatelem společnosti. Mé obavy a špatné zkušenosti s alternativními potisky cédéček nebyly rozptýleny. Ano papírová samolepka drží, neodlupuje se na vnějších krajích, jako u jiných, ale díky vyšší teplotě a rychlosti v notebooku dochází k prohnutí vzhledem k tahu dvou materiálů (ala bimetal) a kraje při přehrávání lehce o cosi drhnou… Škoda, u jednorázového demáče je to asi jedno, ale u titulu, který je určen k dlouhodobější archivaci a více poslechům je to negativum.

RadeK.K.

http://rumzine.com/

RUiNU: Beaten By Marshmallows očima Radka Kopela

Pražská aktivita (vydavatelství a koncerty) si nedá pokoj. Opětovně nám předkládá zvukovou nabídku, kterým je stájová kobyla RUiNU. Nadstandardně dobře zpracovaný obal v podobě papírové kapsy z potištěného růžového, strukturovaného papíru s vloženým papundeklovým čtvercem s pěnovým terčíkem na uchycení disku. Ten je místo přímého potisku opatřen vkusnou samolepkou. Ovšem zvuk je oč nám běží, takže se pojďme prob(d)rat obsahem jedniček a nul.

Koncertní záznam z Prahy je datován 9. únorem 2009 a mastering provedl Sopl. Toliko informace na dně reversu. Dvaatřicetiminutová plocha začíná náběhem brumu a opatrného industriálního lomození. Drnčící plošení je průběžno narušováno rozličnými prvky např. v podobě žesťových foukanců, elektronických pulsů. Celková atmosféra se nervně obměňuje a intenzivně střídá, není uspávací což je evidentně ku prospěchu věci. Pokud jste, stejně jako já nebyli účastni živého představení, nezvývá nám než si dle možností své fantazie vše představovat. Zaslechl jsem snad lidi, je to trubka, vrčí tu nějaký motůrek, atp.? Vydatný poslech odměňuje nejen muzikanty, ale jsem si jist, že i Vás jako posluchače.

Radek Kopel
www.napalmed.blog.cz

Recenze na Head In Body, Cecil Cobalt, DIYCORE

Maskovaný anonym Head in Body je objev minulého roku. Ač pod hlavičkou KLaNGundKRaCH, nejde ruku v ruce s převážně noisovou produkcí labelu. Minimalistická lo-fi elektronika jako song-writerismus? Jsi zdravý?

„Head in Body tak po svém naplňuje nepřiznané krédo hudebního izolacionismu - skrývám se, abych byl objeven." Vystupuje v masce, ale aby umocnil anonymitu, postaví vedle sebe baskytaristku My Sister Is Pregnant, která si vezme většinu pozornosti, i jen coby žena. Koho by napadlo využít v experimentálním elektrikářství plejbek?

Psychotrance. Klaustrofobní minimal.

Když sami KLaNGundKRaCH označují Head in body jako černého koně labelu, nemusí to být jen velkorysá vějička. Head in body se jednak vyděluje svým pojetím ticha, jednak vedle intenzivních noisových masáží dalších projektů je tohle opravdu písničkářství. Znepokojující hudba za minimálních prostředků. Richie hawtin bez tváře, richie hawtin jako prázdné tělo, demonstrující maska. Zraněná image vyžaduje opačný průnik, vnější fak.

Subliminal potřebuje lehký noisový závoj, bez něj nejde nikam a November Növelet už jsou disco wave, čumák do minulosti a společenský oděv, jakkoliv úchylný. Německý label Galakthorrö? Ale jistě: Pro Extremis Pro Galakthorrö. Nic není tak horké, za některými projekty si není těžké představit Moimira Papeže. Ale zatímco Herz Juehning jde od písničky k její relativizaci, Head in body postupuje opačným směrem, open your eyes. Hermann Kopp zas ohýbá klasické nástroje do vážně filmové religiozity, půvab smrti can dance. A tak nejblíže je duo Haus Arafna.

Aka Plastikman je to správné alter ego Richie Hawtina, ale mluvim o klidném konceptu DE9 / Transitions a ne o minimal rave ani o věcech, evokujících trans europe express.

Head in body je ovšem tajemnější a špinavější, proti hladké lince prostoru staví glitche a malinkatá ruchadla, filtruje hlas do neutrálních bestií, zcizuje každý lidský dotek maskou a téměř neznatelným smíchem. Záchvěvy industriálního ambientu vyžadují jen dvě ruce a cokoliv z pokoje. Temnější a uměřenější poloha brněnské Mateřídoušky, bez té fantaskní ornamentalistiky, bez pohlavních pohádek.

Vím, jak dýchá tělo. Živá pumpa v pouštní hale.

Cecil Cobalt

www.diycore.net