Recenze Kaspar von Urbach - Last Laugh, DIYCORE & Cecil Cobalt

Mutantní modrá krev naší přední industriální zrůdnosti, Kaspar von Urbach s novým materiálem, odhaluje dvě odlišné polohy: poslední smích (absentující smíšek) a mentální posilovna.

Otvírák je ve znamení chadimovské rituálnosti, písničkovější varianta kašpařích hodů je samozřejmě vedle strohé deklamativnosti dřív nebo později neurvalejší a intenzivnější, dlouho se zdá, že rocková kapela je za oponou, která se už už rozhrne, ale „v rámci tučnosti" a „napříč masitostí" dojde ke zlověstnému odhalení prázdného pódia, na němž se neviditelně mísí zbytky rockového orchestru s elektronickou masou a deathmetalovým vokálem.

Pokud máte rádi, nebo si dokonce libujete ve zvukových záznamech průmyslového hluku, musíte chápat slabost pro ladění rádia. A takové jsou i koncerty Kaspar von Urbach: jednou nahoře, jednou hluboko pod úrovní napojení, ambientní ohledávání zvuků i žahavě chladná smršť, chvíli blízko, chvíli dál, bytosti se zjevujou, ale ne každou lze zahlédnout do záhybů. Last Laugh je smíchem, kterým se baví, ale zároveň se nedá dohlédnout, o co přesně jde, kdo se směje v jakém pořadí a čemu.

Poměrně jasně strukturovaný, temný vál je záznamem koncertní improvizace z olomuckého klubu 15 minut a téměř padesát minut z této čtvrthodinky je tak akorát, abyste měli dost a zároveň se k desce brzo vrátili. Textové útržky jsou vybrané pečlivě a stále rezonují, slova jako „kontingent", „volby" nebo mantricky se opakující vzorec „medium is a message", kde message je spíš masáž než vzkaz, či obojí, tělesný štempl.

Druhá půle je o něco abstraktnější, krajina za neklidným zrcadlem, továrními vraty i v pustině za poslední halou, tam kde svítí velký hvězdy a zvěř čeká na svá jména. Tahle muzika nebudí ze sna, spíš se vkrádá do krve a čeká.

Kdo se směje naposled, ten se směje poslední...

Cecil Cobalt
http://diycore.net

Recenze na K-lxm - Tone Decay Test od pana Cobalta

Při hodnocení industriálně noisových pachypodií si stěží vystačíte s klasickými měřítky recenzentského aparátku, zvukové modulace tohohle úchvatného hudebního nábřeží nepoužívají takřka nic z tradičních písňových forem. Tím nechci říct, že reflexe musí být nutně subjektivní, ačkoliv která není... Stará pájka je těžká do ruky, co je drahé, to je snadnější. Tudy cesta nevede.

Vročením se shoduje s albem Time is false (2008), ale proti jednotrackovému kosmickému albu je tu několik skladeb, šestkrát tester, náhubek na uši. Samotné rozčlenění nemusí znamenat rozdělení sonického průletu ani jeho tvarování. Ale Tone decay test opravdu předkládá šest odlišných číslovaných kompozic, jen jediná se vleze do deseti minut. Hned ta první kuje železo v těch hůře snesitelných výškách, vděčnost za spočinutí a rytmus, převládá dojem staré dobré průmyslové práce s kovem, cizí komputer mlčí.

A mezi druhým a třetím válem se mi vybaví verše čínského stopaře Hedvábné cesty, Li Po:
„pavilón na jezírku / vítr provoněl / opojnou vůní / lotosových květů".

Dvojka proti tomu ohledává hlubší, basové podloží zdánlivě mrtvé země a trojka je působivou syntézou, která poutá pravidelně se vracejícími údery na pozadí hvízdajícího nebe, mezi nimi mění prachové částice své skupenství několikrát do vteřiny. Nehostinná, ale přitažlivá krajina.

Dlouhá cesta vede domů, odešel jsem včera, ale stejně to nepoznám, řekni mi, že už tam jsem. Dlouhá a těžká cesta vyžaduje poslech-meditaci, nechat se unést hlukem, hrou kontrastu a nebát se zapomenout na ticho. To je největším přítelem noisaře, stejně jako pes potřebuje psa.

Někde mezi intenzitou Napalmed a rafinovanými muchlážemi Kaspar von Urbach, Head in Body jsou příliš chemičtí. K-LXM jede na prostorovost, organiku a filmové tapisérie. Mechanik.

Cecil Cobalt
http://diycore.net