RUiNU představují krátký záblesk nasvícené tmy, jako když si vzpomeneš na modrý samet úchylné vášně, jen trvá o dost déle. Vedlejší projekt Jana Klamma a Ondřeje Paruse z podobně neurvalých Kaspar von Urbach provokuje zhoubný kmitočet z těch hemisfér, o kterých vám ještě nikdo neřekl.Čtyřicetiminutová improvizace z pražské Parukářky představuje parket pro obskurní kabaret krabiček, elektronických budíků a lán elektromagnetických polí, vysloužilé průmyslové odpady i věci každodenní potřeby, které dýchají v nelidském rytmu emocí a působí tu klaustrofobicky, tam chaoticky, není možné uchopit tmu za rohy. Analýza je jako rukavice proti motorové pile, tvé dětství je v žiletkové místnosti, bastarde.
K odlehčenému večírku se do neuvěřitelného masomlýna přidává Patrik Pelikán (příjmení jsou nomen omen) se saxofonem a klarinetem, působící v projektu Psychedelický flákač na odstřel.
Nejdříve si začneš vážit ticha a po pár dnech budeš chtít kůru zopakovat. Třeba ne celou a třeba si vypneš kvadrofonní zvuk lebky, ale stejně si šlehneš... Jsi Aleksandr Troski a jednotlivé fáze závislosti zkoumáš ve svém objektivním těle.
Zlověstné mravenčení.
Fáčový noise.
Antropomorofická geneze kuchaného klarinetu.
Jednotlivé etapy mají u každého jinou délku, ale odpor se rovná tužbě a stopové prvky smrti jsou zastávkou, nejezdíš načerno. Postaven před otázku, co je vlastně ještě živé a jestli šutrák pokládat za drobek někdejšího prasvěta, civíš do prostoru. Není tam prázdno, ale taky ne lezecká stěna. S čím přicházíš? Máš ruce?
Cecil Cobalt
