Aktuální rozpoložení pražských Kaspar Von Urbach výstižně ilustruje syntéza klasických rockových nástrojů a originálních vyluzovačů hluku. Ve stejném duchu charakteristické je rovněž jejich použití, kdy kytara může plodit zvukové distorze, zatímco šramoty různých předmětů vytváří na ambientních plochách se rozprostírající, ale i úsečně intenzivní industriální harmonie.„Selfbondage“ se dočká kladné odezvy od příznivců hlukové hudby, bát by se ji však neměli ani konformnější rockeři. Třeba taková „That Stuff“ je jednoduchou a účelnou baladou v duchu Nine Inch Nails, kteří si dali více záležet na akustickém zvuku kytary výrazně doprovázené, ale nikoliv upozaděné vířením různých hluků.
Poslech „Selfbondage“ je jako pozorování švába pobíhajícího mezi cívkami trafostanice – deska totiž pozoruhodně kolísá mezi dojmem odcizení v industriální dystopii a organickou blízkostí. Kaspar Von Urbach jakoby si uvědomovali, že vytrvalé šeptání je účinnější než nátlakový řev a tak pracují třeba se zvukovou stopou rytmizovaného dechu, jehož urputnost nevěstí nic dobrého. Coby zvuk jasně identifikovatelný jako lidský, posiluje dech zmíněnou organičnost desky, ale prohlubuje i prožitek hudby, která je postavená na jisté míře fyzického zapojení posluchače.
Na to, že prvním slovem, které z desky zazní, je „plague“ (tedy mor“), působí „Selfbondage“ příjemněji, než bychom od hlukové nahrávky s nádechy rocku, industriálu i ambientu mohli čekat. Obrazy, které Kaspar Von Urbach vyvolávají, nevěstí ideální
budoucnost. Požitek z hudby a toho, jaká překvapení dokáže přinášet, je zde ale nadřazen jakémukoliv společenskému komentáři.
8,5/10 : Viktor Palák
www.spikemag.cz
